Příběhy z ušáku - Nedělní výlet - Klíč

Klíčenka - opět zabrousím do vzpomínek, které jsem si vybavila při prohlížení foteček.Tento příběh se stal o prázdninách v roce 1968 - než jsem šla do I. třídy. Někdo by mohl poznamenat - rozloučení s dobou školkovou.
Má maminka, jak jsem už psala v jiném příběhu, spatřila krásy tohoto světa na překrásné Šumavě. Později říkávala: "Jsem od Boubína", sic to není přesné místo, ale vše vznikalo o mnoho let později, kdy jsem já byla ve škole v přírodě a tento malebný kraj navštívila. Od té doby nebyl problém si představit, jakou dalekou cestu musela maminka vykonat až do podhůří Krušných hor. Tatínek se narodil v malebné vesničce u Kladna.  Sem se přestěhoval až v dospělosti za prací. Další lidičky, které v tomto příběhu vystupují, je má teta, též od Boubína a strýc z Benešovska. Jak vidíte, naše domovinka je docela malá.  Všechny osůbky mají jedno společné, potkávají se zde v mém rodném městě.

Ale to jsem trochu předběhla, časem se utvoří dva pevné manželské páry, které se rozrostou o 3 děvčátka: Jířa, Ali a já + 1 chlapec - Stano. Jířa a Stano jsou hodné, milé děti. Ali a já - benjamínek - celé skupinky pravý opak. Věčné hledání, volání, napomínání.Tady bych si dovolila poradit maminkám, co zaručeně v naší době pomáhalo uklidnit a hlavně přejít nebezpečné úseky na výletech. Stačilo obyčejné švihadlo, dnes už moc dětí s tímto náčiním nevidíte, ale tenkrát měla každá holčička aspoň jedno. Bylo vlastně stejně důležité jako v dnešní době nepostradatelný mobil či MP4 neb jakákoliv vymoženost dnešní doby. Tohoto náčiní používala maminka v době, kdy už nebyla možnost, nás děcka nějak uklidnit. Zmíněný provázek ukončený dřívky se záhy stal nepostradatelný. Změnil se v opratě a kdo jiný byl asi koníčkem než já mamince, Ali tetě. Časem z naší dvojice byly zdatné silné kobylky. Jak Jířa a Stano toužili, též dělat koníčky, kdepak, to byla výsada nás "neposluch", jak říkával strejda. Nutno poznamenat, časem se i druhá dvojice mohla zapojiti do tažného řetězce. Prý aby nebyly slzičky, tak vzniklo dvojspřeží.

Jako každou neděli - naše rodinky vyrážejí na výlet. Maminka má košíček se svačinou, tatínek nese batůžek s dekou a svetry či pláštěnkou, Jířa  švihadlo a já míč. Přesně toto vybavení má i druhá rodinka. Sraz je jako vždy před domem u tety. Tatínek nás nabádá, jak je velice výhodné pro naší skupinku právě tento "odpočinek". Prý holčičky si musejí odskočit, ne vždy se nám chtělo, několikrát nám bylo i zdůvodněno, jak je pro zdraví prospěšné vykonat tuto potřebu. Jasně, maminka vždy čekala před domem a tatínek nás odváděl nahoru, aby mohl odemknout tuto místnůstku, která se nacházela na společné chodbě a měla krásný zdobený velký klíč.
Mohu klidně napsat, že první býval tatínek, zatím co já a sestra byla u tety napájena domácí limonádou. Tu nikdo neprotestoval, neb byla doopravdy velice dobrá. Tatínkova výletní indispozice byla už známá. Pak se konečně mohla začít naše výprava, po uzamčení a odevzdání klíče, neb každá rodinka měla jen jeden exemplář. Jak já si ho přála mít, takový nikdo neměl, ne tak velký, krásný, zdobený. Ani od vrat od baráku nebyl tak úchvatný. Bohužel, nesměla jsem.

Jednou jsem si ho ale odnesla domů. Asi nepozornost dospěláků, o mé vášni k tomuto klíči se vědělo. Uložen byl do postýlky pro panenku. Krásně jsem usnula. Ráno přišel strejda a začalo veliké hledání, důkladné bádání. Ovšem bez úspěchu. Nic jsem neřekla, neprozradila, ani se nenechala uplatit mašličkou, lízátkem či lentilkami, které jsem milovala, prostě nic nepomohlo. Celou dobu jsem seděla v křesle, vedle kočárek, tatínek se strejdou naproti na gauči, asi zde se projevil předek partyzán, maminky strýc.
Já mlčela, jen kývala hlavou - ano, ne. Tu strejda asi z vidiny, že bude muset nechat udělat nový klíč, ale nejdříve ho od sousedů zapůjčit, přišel na nápad: vyměnit za jiný exemplář. Snad ho vrátí!  Asi Vás teď napadá, ta by potřebovala pěkně 25, ale věřte, měla jsem jednu další vlastnost - paličák, po této domluvě by nebylo možné další vyjednávání! Tu přinesl tatínek truhlu plnou klíčů, neb byl sběratelem. Ovšem takový neměl!
Vše vypadalo moc moc pro strejdu špatně, ale přišla teta i s Ali a Stáňou. Nás děcka poslali do pokojíčku si hrát, když teta uslyšela, jak Ali smutně říká: "Jé, ty máš tak krásnou panenku, tu bych taky chtěla!", bylo jí divné, co to mám za panenku, když vlastně máme podobné, neb maminky chodily spolu kupovat hračky.  Šla se tedy podívat, jaký zázrak to mám. V kočárku ležela panenka s čepičkou a svetříčkem, přikrytá peřinkou. Po spatření se začala usmívat: "Evino, jak se jmenuje tvé miminko?" -  "Klíčenka, teto." -  "Aha, krásné jméno." Vrátila se do obýváku, požádala tatínka a manžela, ať se zajdou podívat, jak si krásně hrajeme a jakou mám nádhernou panenku. Sic tatínkům se moc nechtělo.
To, co uviděli, jim vyrazilo dech.
V kočárku ležel oblečen dlouze hledaný klíč! Zmíněný kočárek byl po celou dobu výslechu na dosah jejich ruky, já ho jen pohupovala! Umíte si jistě představit, co se jim asi honilo hlavou. Teď jsem už doopravdy musela klíček vrátit, ale nebylo to zadarmo, to musíte uznat, jen tak nelze vzít dítěti panenku. Strejda jako instalatér udělal hned panenky 3 i s ručičkama a nožičkama a Stáňa, aby náhodou nedostal stejný nápad jako já, měl autíčko. Vše bylo krásně zdobené. Klíčenku jsem měla mnoho mnoho let. Tak jsem ke svému prvnímu klíči přišla.

Váš Kašpárek