Proč nepsat rodinnou kroniku aneb Jak Mařenka Ceplová ke štěstí přišla

Jeden známý se onehdy pozastavil nad tím, jak my lidé nemáme úctu k předkům a jak nás nezajímají tradice vlastního rodu. Vypočítal, že kdybychom za generační předěl považovali čtvrt století, stačilo by od narození Krista učinit pouze osmdesát písemných záznamů. Kdyby aspoň jeden příslušník rodiny ty nejdůležitější události zapsal, věděli bychom dnes o dávných příbuzných všechno.

Ono to ovšem není tak jednoduché. Takový praotec Čech myslím neuměl psát. Když dorazil se svými lidmi v pátém století na vrchol Řípu, určitě si s sebou nesl věci důležitější než psací potřeby.

My Slovani jsme na psaní nebyli. To spíš jiní psali o nás. Marcus Aurelius chválil na břehu Váhu krásu zdejšího kraje a jakožto stoik hovořil raději k sobě než k příštím generacím. Aeneas Silvius Piecolomini, jinak humanista, Čechy moc v lásce neměl. V knize  Historia Bohemica se vyjádřil, že to už je lepší potkat v lese lítou šelmu než rozkaceného husitu.

Kosmas měl ženu Božetěchu. Ve dvanáctém století se v jeho Chronice Boemorům poprvé objevují o Češích kloudné zprávy. Byl to tuze vzdělaný člověk ten Kosmas. Jako kněz uměl panečku psát!

I jiní duchovní byli dobří literáti, ale zakázali jim ženit se. Postavení manželek zaujaly kuchařky. Pokud se mělo kuchařce narodit dítě, představuju si to tak: Hospodyně na nějaký čas odcestovala na dovolenou k příbuzným, pak se vrátila, a později byl na faru přijat neznámý sirotek, řekněme schovanka, panna Eliška. Takovou Elišku spíš než psát učil pan farář poslušnosti a bázni Boží. Aby snad zaznamenal, jak přišla na svět, to zní přímo absurdně…

Je škoda, že potomky, alespoň legitimní, neměli ani sv. Cyril, ani sv. Metoděj, kteří k nám přinesli slovanské písmo, že je nezanechal Mistr Jan Hus, co ho upálili, jelikož toho napsal moc a nechtěl to odvolat, a ani třikrát ženatý Jan Ámos Komenský s dětmi neměl štěstí – co on jen se nacestoval, nuceně…

Humanistických a obrozeneckých vzdělanců laiků jsme měli dost, jenže je podezírám, že se starali víc o vlast a vyšší zájmy než o rodinu. Co klepů v tomto smyslu dodnes koluje třeba o Boženě Němcové! O své babičce prý si všechno vymyslela. Ostatně dobře tak – o ní samé si toho Panklovi navymýšleli tolik, že z toho literární historie dodnes není moudrá. Ani nevíme, kdy se vlastně narodila, a komu. Matrikáři jsou mamlasové. I z Doubravského nám udělali Dobrovského.

A tak co bych si já, prostá pracující žena dneška, nemohla zafušovat do písemnictví, obzvlášť když se jedná o pouhý záznam do rodinné kroniky? Nač to zapírat – jsem na své schopnosti hrdá. Moje prababička Maruška Ceplová by to udělat nemohla, ač absolvovala venkovskou dvoutřídku. Zachovalo se po ní pár dopisů dost obsáhlých, napsaných od začátku do konce jednou větou, bez interpunkce, velice svérázným pravopisem.

Její tatínek se staral o koně v císařském hřebčinci v Kladrubech. Nebýt nařízení Marie Terezie o povinné školní docházce, které Josef II. ani žádný další panovník nezrušil, tento dobrý muž by vzděláním žádné ze svých devíti dětí jistě nezatěžoval.

Černooká Marie s copem dlouhým až ke kolenům, nejstarší a nejkrásnější ze všech, byla bystrá dívka. Beznadějná chudoba v chalupě ji tuze hnětla, a tak se v šestnácti rozhodla vzít svůj osud do vlastních rukou.

Měla vynikajícího spojence – mladou tetičku. Ta s ní tenkrát šla na taneční zábavu.

Lidové moudro praví: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.

Teta s naparáděnou Maruškou se tedy posadily do kouta, ale tak šikovně, aby na ně bylo odevšad vidět, a aby taky ony samy měly přehled.

Maruška si prý tenkrát dokonce nabarvila rtíky papírem od cikorky, ale ze začátku se zdálo, že to příliš nepomůže.

Hoši chodili pro starší a méně hezká, zato movitější děvčata. Tetička na to nic nedala a bystrým zrakem zkoumala přítomné v sále. Maruška se zardívala rozpaky a zklamáním.

Krátce před vyhlášením půlnoční dámské volenky teta nenápadně upozornila svou svěřenku na důstojně vyhlížejícího pána, který až do té doby netančil a ze svého místa údajně z Mařenky nespustil oka. Marie byla připravena. Na vteřinu přesně povstala a plavně se rozběhla k pánovi s knírkem. Učinila roztomilé pukrle, něžně mu pohlédla do očí a šeptla: „Směla bych poprosit o taneček?“

Pečlivě nakroucený knírek se rozzářil blaženým úsměvem a ctihodný třicátník se křepce zvedl. Byl o půl hlavy menší než Marie, ale to nikterak nevadilo. Ukázalo se, že je dobrý tanečník – a hlavně – už ji nepustil z rukou. Rozvážně a způsobně ji vytáčel až do rána. To sousedky koukaly!

Však také bylo co závidět. Tanečník se Mařence představil jako státní úředník pod penzí. To byla za Rakouska pro venkovskou dívku opravdová partie.

Pan rada bydlel a byl zaměstnán v Pardubicích a do Semína začaly docházet dopisy, plné veršů a něžných vyznání. Odpovídat na takové listy znamenalo pro Marii bruslení na tenkém ledě. Chodila s nimi tedy za dobrákem panem učitelem. Ten ze zoufalství nad výsledky svého pedagogického působení a za vajíčka od tety nakonec vždycky odpověď sám napsal, a navíc dohlédl na to, aby ji Mařka přepsala krasopisně a bez chyby.

Občas se perspektivní nápadník také objevil, vždy krásně vyšňořený, s kyticí nebo bonboniérou. Poseděl v jediné světnici, kterou početná rodina obývala, pojedl maminčin sváteční oběd, pobesedoval s otcem, prošel se s Marií po návsi a kolem mlýnského náhonu. Večer se uctivě rozloučil.

Uběhlo léto, podzim, přešly Vánoce – a byl tu konec roku. Teta usoudila, že záležitost je třeba popohnat. Na Silvestra sdělila překvapenému manželovi, že oni dva vyrazí na veselici v hospodě a jejich miminko bude hlídat Marie. „Ale vždyť za Marií přijede ženich!“ hájil neteř Václav. „Tak budou hlídat spolu,“ tvrdě prohlásila teta. Muž byl zvyklý poslouchat. Ač nechápal, přestal Mařku bránit.

Také pan rada byl poněkud vyveden z míry, když měl místo tancování v hospodě s Marií hlídat děcko. Byl však té nátury jako Václav, souhlasil bez námitek.

A tak nastrojení mladí lidé zasedli ke kolébce. Tenkrát maminky své děti dlouho a vydatně kojily, takže napapané děťátko už sladce spalo.

Pan rada upadl do rozpaků z toho, že zůstal najednou s Maruškou sám. Nevěděl, co má říci. Sklopený zrak utkvěl na nažehlené Mariině sukni. „Snad byste si, Maruško, měla tu sukýnku sundat, aby se Vám nezmačkala,“ navrhl nesměle.

Marie se zaradovala. Měla totiž pod sukní dnes poprvé na sobě krásně vyšívanou spodničku, tetin dárek k Vánocům. Aspoň ji pan rada uvidí.

K hanbě pana rady musím prozradit, že si umného tetina vyšívání vůbec  nevšiml. Projevil obavu, aby se Maruška nenastydla, a přitiskl ji k sobě. Než se holka nadála, krásný knírek ji příjemně zašimral na tváři, okusila první polibek ve svém životě – a samozřejmě nezůstalo  jen při něm.

Ladislav – pan rada – samozřejmě věděl ze Společenského katechismu Gutha – Jarkovského, že dívka smí být poprvé políbena až v den svých zásnub. Trochu se mu zatočila hlava z toho, jak moc přestoupil pravidla, zachoval se však jako čestný muž. Marie nevěděla, kam s očima, když se teta se strýcem vrátili, ale Ladislav hned srazil podpatky, zatvářil se slavnostně a oznámil jim, že zítra, vlastně už dnes, požádá o Mariinu ruku.

Když je to tak, usoudil strýc, tak ať to oba přespí, a zítra zajdou k Ceplovům všichni čtyři najednou.

Ceplovi měli sousedku, babku Štafenovou, ženskou tuze nepřejícnou, jedovatého jazyka. Když stojíc za okenní zástěnou spatřila, že k té žebrotě odvedle kráčí ženich s celou deputací, dostala vztek. Přehodila si vlněný šátek a hnala se za nimi. Rázně zabušila na dveře a vtrhla dovnitř. Vidí: stará Ceplová pláče, ten koňař se dme pýchou, děcka jásají, Mařka září štěstím, teta vítězoslávou, strejda s ženichem se poplácávají po ramenou, jako že mezi nimi chlapy je všechno jasné. A tak si dala rázně ruku v bok a druhou začala významně šermovat: „Mladej pane, rozmyslej si to pořádně, než si vezmou Mařku! Nemá ani vindru věna a švadleně je ještě dlužná za šaty!“

Pan rada na ni pohoršeně pohlédl a vážně pravil: „Jestli je něco dlužna, je mou povinností, abych to okamžitě zaplatil!“

Baba zmizela. Marie s pláčem ujišťovala svého milého, že švadleně již dávno zaplatila, a ten jí tiskl hlavu na mužnou hruď a hladil po vlasech.

Svatba byla hned po třetí ohlášce. Chudá Mařka se stala paní radovou a byla uvedena do společnosti pardubické honorace. Měla tolik rozumu, že se tam neproducírovala, raději paničky poslouchala a koukala se od nich něčemu přiučit. Obstála -  a na tehdejší svou hostitelku, paní onoho salonu, vzpomínala celý život s vděčností. Rozpoznala svým selským rozumem, kdo je skutečná dáma: nikoho neuráží, nikoho nepřivádí do rozpaků. Jakmile byl učiněn jen pokus někoho pomlouvat, paní vrchní radová se mile usmála a řekla: „Ale dámy, zvolme prosím jiné téma!“

Život bohužel lidem nenaděluje jen samé radosti. Po několika letech šťastného manželství potkala mou prababičku celá série tragedií. Nejdřív jí zemřela milovaná dcerka, provdaná za zubního lékaře, při prvním porodu i s dítětem, krátce nato se panu radovi, který jezdil do práce na kole, zlomily přední vidlice a on si při pádu poranil páteř tak nešťastně, že brzy úplně ochrnul. Oddaná choť ho devět let krmila, myla a převlékala, tlačila ho na invalidním vozíku denně na procházky. A když pak zemřel na zápal plic, upřímně ho oplakala a začala pomáhat snaše s dětmi. V padesátých letech ztratila syna, který se zapletl do spiklenecké akce proti komunistům, a za rok pak i snachu, která si chtěla víc vydělat jako průvodčí vlaku a zahynula při železničním neštěstí.

Jejich tři děti stačila ještě vychovat, i když se sirotčími důchody a svým vdovským nemohla dost dobře vyjít. Chodila na haldu sbírat uhlí, na podzim do sadů za městem na jablka, ve školní jídelní škrábala brambory a myla nádobí za trochu jídla. Ale vnoučatům stále připomínala, aby na sebe dbaly, že jsou lepší rodina.

Kdykoli vzpomněla na svého Ladislava, říkala: „I kdybych předem znala všechny ty hrůzy, co mě potkají, přece jen bych si ho vzala zas. Byl to moc hodný člověk, nejlepší na světě.“ 

Tak tohle je kus naší rodinné kroniky. Mělo ale cenu ji psát? Lidé si prožívají svůj individuální osud a v něm se sejde vždycky dobré i zlé. Ženy předstírají, že si muži vybírají je. Vybere si nás však ten, koho si vyhlédneme samy. Myslím, že je neštěstí, nestane-li se tak. Samozřejmě nemůžeme vědět, co nepředvídaného člověka v životě potká. Kéž bychom přesto všechny volily tak moudře, jako prababička Marie!