Procházka do dětství

Odpoledne jsem šla se svým pejskem na procházku. Bylo krásné počasí a já se procházela mezi domy sídliště, když jsem uviděla tři hrající si děti.

V podřepu na kraji hřiště měly v trávě rozložené papírové tácky a na nich nejrůznější rostlinky, které se v okolí nacházely. Bokem měly hromadu kamínků a také jsem zahlédla plastový kyblík z jogurtu a v něm přinesený písek z nedalekého pískoviště.

„Co to bude, paní?“ ptala se jedna z holčiček té druhé.

„Kilo banánů,“ odpověděla ta druhá.

První holčička z jednoho z tácků sebrala několik rostlinek a položila je na kámen. Ten měl představovat váhu. Uvědomila jsem si, že i my jako děti jsme právě tuto travičku při hrách vydávali za banány. Dokonce jsme jim říkali „banánky“ i mimo hru. Malá slečna si pak poručila i další ovoce a zeleninu a platila, stejně jako já v dětství, kamínky. Malá paní prodavačka jí nákup pečlivě zabalila do listu jitrocele a převázala stéblem trávy.

Klučík, když přišel na řadu, si naopak kupoval zmrzlinu. To byl ten písek v plastovém kyblíčku. Dostal ji do kornoutku z listu.

Zůstala jsem stát na chodníku s pusou dokořán. V dnešní době, a ty děti si hrály přesně tak, jako my, když jsme byli malí! Nikde jsem neviděla mobil, tablet a podobné vymoženosti. Byla to celkem obyčejná děcka, která byla venku, na sobě tepláky a bavlněná trička, a hrála si.

Nakonec jsem si na chvilku sedla na lavičku opodál a vrátila jsem se ve vzpomínkách do svého dětství. Úplně jsem cítila, jak mě tlačí guma od tepláků do chodidel. Vzpomínáte? Nosili jste je určitě i vy. Modré tepláky, které byly ukončeny gumkou, a ta se přetáhla přes botu.

Děti, když si dostatečně vyhrály na obchod, běžely k malému batůžku. Vytáhly z něj barevné křídy a začaly si kreslit na chodník. A co mě ještě udivilo, ty děti se oslovovaly jmény! Žádné „hej ty“ a pak hromada sprostých slov, kterými se dnes častují už i děti ve školce.

Kdybych byla muž, možná by si mě nezúčastněný divák spletl s nějakým pedofilem. Tak fascinovaně jsem ty děti pozorovala.

Zavedly mě do dob, kdy mně a mým kamarádkám a kamarádům stačilo ke hře švihadlo, míč, nebo jsme si dokázali vyhrát i bez veškerých věcí. Klacík, rostlinky a naše vlastní ruce nám stačily ke štěstí. Jako bych slyšela to známé svištění gumy ve vzduchu, když jsme gumu hráli, nebo odraz míče od stěny domu při „školce s míčem“. Hráli jsme si tak celé dny. Maminky nám z platových lahví od octa nebo Okeny vytvořily stříkátka. Udělaly nám do nich zvrchu dírku, nalily nám vodu a my si stříkali vodou na chodník obrázky.

Jen nerada jsem se vracela domů. Vzpomínala jsem na to, jak jsem byla malá, ještě i doma. Hráli jsme škatule, škatule, hejbejte se, vyvolávanou, Honzo, vstávej a spoustu dalších her. Celé dny jsme vydrželi venku a večer nás rodiče museli domů zahánět. Dokonce jsem si vytáhla i staré fotky!

Dvě malé holčičky, já a sestra, jsou na nich šťastné bez mobilu, počítače a všeho, bez čeho si dnešní děti neumí představit ani den.

Až mi bude smutno, doufám, že ještě na procházce potkám někde podobné děti…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10