Profesionálové

Když jsme na chalupě, tak „vymetáme“ kdejaké kulturní akce pořádané přímo ve vesnici nebo v okolí. Když jsem šla ráno do obchodu, zastavila jsem se u nástěnky a četla plakáty, jestli tam nebude něco zajímavého. A bylo. Pro nás starší bylo. Dne 9.5.2014 v obci Němčice v kulturním domě bude vystupovat dechová kapela Moravanka s hosty Josefem Zímou a Bohušem Matušem.

Když jsme jeli domů, tak jsme se cestou zastavili v místní restauraci, kde se prodávaly vstupenky. „Jdeme s tátou na Moravanku,“ chlubila jsem se synům. „A jéje, už to začíná,“ obrátí oči v sloup můj starší syn. „No co, mám ráda moravské písničky a doma jsme je často zpívali,“ bráním se. Musím podotknout, že je mně i manželovi 61 let, ale to neznamená, že je dechovka něco podřadného. V uvedený den jsme autem vyrazili na dechovku a vzali jsme s sebou i naše známé. Čekali jsme před kulturákem, než otevřou a kolem nás šli dva muzikanti z Moravanky. „Dobrý den,“ pozdravili a usmáli se na nás. „Dobrý den, už se na vás těšíme,“ zareagovala jsem. Bylo to od nich milé. Za nimi šel opatrným krokem shrbený starší pán, v plátěných kalhotách v pase na tkaničku, triko a vestičku. „Hele, Pepíček Zíma,“ upozornila nás kamarádka a hlavou pohodila tím směrem. Otočím se. „Dobrý den,“ usmívám se na pana Zímu. Odpověděl mi na pozdrav, ani nezvedl hlavu, jen sledoval chodník, aby náhodou neupadl.

Profesionálové Otevřeli kulturák a šli jsme si sednout na svá místa. Program se nám líbil. Těšila jsem na hosty uvedené na plakátu. Zpěvačka Daniela Magálová oznámila, že nyní vystoupí Josef Zíma. „Ten tam“ byl starý pán, kterého jsme viděli venku. Na pódium vešel sebevědomý, odhadem „padesátiletý“ Josef Zíma. Jeho známé červené sako, sice opatrný krok, sytý hlas. Na pódiu to „rozbalil“ jako zamlada. Pamatoval si všechny texty písniček, nepotřeboval žádnou nápovědu. Pak zpěvačka Josefovi Zímovi popřála k jeho 82. narozeninám, které měl 11.5.2014. Tak to jsem byla překvapená, už když si vezmu ten fakt, že z Prahy si sám „odřídil“ cestu autem.

Vzpomínám si i na herečku Ljubu Hermanovou. Byl to rok 1990 a my jsme s podnikem jeli do divadla ABC na divadelní představení. Šla jsem si odskočit na WC. Když jsem si myla ruce, zaujala mě malá, stará dáma, která měla opatrný šouravý krok, na hlavě načesanou paruku, široké světlé kalhoty a halenku. Byla s ní nějaká mladší slečna. Když jsem seděla v hledišti, tak jsem se rozhlížela kolem sebe a najednou jsem poznala tu paní, která seděla v lóži na balkoně. Nevěřila jsem svým očím. Byla to Ljuba Hermanová, známá herečka. Když byla „děkovačka“ herců na konci divadelního představení, herec Jan Kanyza zamával směrem k lóži, kde seděla Ljuba Hermanová. „Ta tam“ byla stará paní, omládla v ten moment snad o třicet let. Vstala svižně a mávala panu Kanyzovi. Co dodat? Jsou to prostě profesionálové, kteří až do poslední chvíle jsou těmi herci nebo zpěváky, které jsme znali.

Lydie950 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete