Psí přátelství

Každý člověk i zvíře je jiný. Ač se jedná o stejný živočišný druh, každý má svůj charakter, povahu a chování. Před lety jsem choval křížence maltézáka Bobíka. Bobík byl velmi milý psík. Byl to třetí pes v pořadí, co jsem měl. I on, stejně jako ostatní, miloval mou zahradu.

Proto jsem ho na ni často brával. První týdny trávil čas se mnou na zahrádce. Ležel pod lavičkou a pozoroval mě, nebo běhal za motýly. Pak se ale začal ze zahrádky ztrácet. Ani jsem nevěděl jak, a Bobík byl ze zahrady pryč. Vždy jsem ho se strachem hledal, nikdy jsem ho ale nenašel. Jisté bylo, že zhruba po hodině se Bobík sám vrátil. Napil se, snědl granule z misky, uložil se pod lavičkou a usnul. To se opakovalo den co den, při každé mé návštěvě zahrádky.

Rozhodl jsem se, že záhadě přijdu na kloub. Jednou se mi to nepodařilo. Otočil jsem se, a pes najednou nebyl. Hned druhý den jsem ho ale zahlédl. Branka byla jako vždy zavřená, a tak podlezl plot kousek od ní a pelášil směrem k lesíku. Já utíkal za ním. Málem jsem ho nestihl. Naštěstí se po pár metrech zastavil. Na cestě se totiž objevil větší černý pes. Bál jsem se, že mého Bobíka napadne.

Opak se stal pravdou. Oba psi se začali vítat. Pak se sebrali a běželi směrem k poli. Tam spolu dováděli, hráli si, až jsem z dálky zaslechl hvízdání na píšťalku. Černý pes se otočil, naposledy se rozloučil s Bobíkem a utíkal po směru píšťalky. Za plotem nedalekého domku na něj čekala starší paní, jeho majitelka. Bobík se také otočil a chtěl utíkat k naší zahrádce. Když mě uviděl, utíkal ke mně.

„Tak ty tady máš kamaráda, jo?“ zeptal jsem se Bobíka. Ten mě šťastně olízl. Od té doby branka zahrádky zůstávala otevřená, aby Bobík nemusel plot podlézat. Několik let den co den utíkal k lesu, kde na něj čekal jeho kamarád. Byli to nerozluční přátelé. Bohužel, černý psík byl starší než můj Bobík, a tak Bobíka jednou u lesa čekala místo psa stará paní.

 „Rek tu už není,“ řekla směrem k Bobíkovi. „Odešel za duhový most,“ vysvětlila a ukázala směrem do nebe. Bobík jako by pochopil. Stáhl ocas a smutně se vracel na zahrádku. Od té chvíle už Bobík neodcházel. Dlouho byl smutný a díval se někam za plot, nikdy ale zahradu neopustil.

Když se mě pak dcera ptala, jestli neznám někoho, kdo by se ujal starší feny, kterou její kamarádka zachránila před utracením, věděl jsem. Hned další den jsem fenku přivedl k lesu a nabídl ji staré paní. „Nevím, jsem už stará,“ řekla. „To já taky. A koneckonců ta fena taky,“ ukázal jsem na psa bez domova.

Srdce pejskaře nezůstane chladné k osudu žádného psa. A tak se stalo, že Asta má nový domov, stařenka novou kamarádku a Bobík až do konce svých dní měl za kým chodit k lesu...Tak pevné dokáže být přátelství dvou psů…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10