Čtěte také první díl: Putování španělským královstvím I.
Co se týče mého putování – po několika krátkodobých, víceméně nepodařených podnájmech jsem snad konečně našla bydlení napořád. Ono u toho auta jsou v parném létě přeci jen problémy, protože lednice v autě funguje jen za jízdy, jinak vybíjí baterii a denně běhat pro pár věcí do obchodu není příliš vzrušující. Když dlouhodobě lije, je tu příliš malý prostor k bydlení.
Proto jsem byla šťastná, když jsem pomocí inzerátu v hodině dvanácté /předtím měsíc v městečku na hlavní třídě ve starém domě, v chladu, vlhku a hluku/ objevila nabídku dřevěného domku v přírodě. Tady se skloubilo vše, po čem jsem od mládí toužila. Co se týče mého putování – po několika krátkodobých, víceméně nepodařených podnájmech jsem snad konečně našla bydlení napořád. Ono u toho auta jsou v parném létě přeci jen problémy, protože lednice v autě funguje jen za jízdy, jinak vybíjí baterii a denně běhat pro pár věcí do obchodu není příliš vzrušující. Když dlouhodobě lije, je tu příliš malý prostor k bydlení.
Něco jako malý srub ve skautských osadách. Na úpatí hory s nádherným výhledem po okolních velikánech a v dálce mezi nimi bylo vidět i kousek moře. Pode mnou byl jen domek majitelky s bazénem, kolem nás a za námi borový les, nahoře parkovalo mé auto a byla v lese nahoře ještě jedna chatka, zatím prázdná. Bydlel v ní pološílený Němec, jenž mne tam dvakrát vyděsil, když jednou v noci utekl z nemocnice a objevil se v mém pokoji.
Pejsek neštěkal, protože s ním chodil na procházky, takže to byl pro mne šok. Ovšem když jsem naň začala hulákat české nadávky, chlap se lekl a utekl a od té doby už byl klid. Byl to ráj pro vášnivé zahrádkáře, mnohé se dalo sklízet i dvakrát ročně! Všude kolem nás rostly stovky pomerančovníků, ani jsem nestačila sbírat spadlé pomeranče a denně lisovat litry šťávy. Taky citrony, mandle a fíky – chodili jsme na procházky, při nichž jsem neustále něco sbírala, mimo jiné i šišky a klestí na zátop v litinových kamínkách, když se večer ochladilo, přestěhovala jsem se tam v polovině ledna. K dřevěné chatce s terasou příslušela zděná toaleta se sprchou a prostorná kuchyňka, měla jsem možnost se konečně hrabat v hlíně – na zábradlí brzy viselo několik truhlíků s kytičkami a bylinkami, všude v okolí rostla spousta sukulentů do skalky, o kameny tam nebyla nouze. Naopak při práci na malé zahrádce jsem jich musela stovky vyházet.
Les na třech stranách kolem chatky poskytoval skvělý stín a ohromný výběh pro mého pejska, který měl hned tři kamarády a pokud bych zcela výjimečně nemohla na procházku, nic by se nestalo! Na stále otevřených dveřích visel závěs, v zimních měsících teplý, dvojitý a můj drahý pejsek mohl kdykoliv vyběhnout ven. Nemusel se mnou už nikam jezdit, po těch mnoha peripetiích s mým autem měl strach ke mně do auta nasednout, musela bych ho velmi dlouho přemlouvat, zřejmě si myslel svoje o mých řidičských schopnostech.
Jedinou nevýhodou bylo, že k moři trvala cesta zhruba 15 minut, ale denně jsem tam nemusela být. Ovšem po necelém roce jsem byla nucena po neshodě s německou majitelkou najít si jiný podnájem a to v teplejším klimatu a blíže k moři. Ta dotyčná se zachovala velice neférově a protože jsem už přišla o své velké auto, které skončilo po několika opravách ve šrotu, svým mnohem menším autem jsem stěhovala své věci vícekrát. A ta hnusná mstivá Hermenegilda mi provedla věc přímo neslýchanou. Vrátila se urychleně z Indie, kam létala dvakrát ročně studovat budhismus - založený především na morální kázni - základem je vyhnout se jakémukoliv ublížení jiné bytosti. A v mezidobí, než jsem si přijela pro poslední část svých věcí, odložených v malé chatce nahoře v lesíku, vše odvezla ke kontejneru a pak se mi vysmála, že stejně ničeho nedocílím, i kdybych ji žalovala. Protože ona tam žije spoustu let, všechny úřední osoby dobře zná a domluví se s nimi - oproti mému koktání - dobrou španělštinou. Tak jsem přišla o teplejší oblečení, krabici knih a spoustu dalších osobních věcí ve značné hodnotě. Snad se to té hnusné ženské někdy vymstí? Hlavně, že jsem se v době její nepřítomnosti starala o její tři pejsky a dvě kočky, zalévala celý její pozemek a sbírala listí z vody jejího bazénu, to vše pochopitelně grátis a ráda - další podraz v mém životě dle principu, že „každý dobrý skutek musí být náležitě potrestán“. Na to jsem sice byla zvyklá od sousedů v ČR, ale zde jsem to nečekala. Proti vstřícnému a přátelskému jednání španělských lidí to byla velká rána, ale člověk se musí otřepat, poučen o další zkušenost a život jde dále!
V mém novém bydlišti jsem si už dávala velký pozor na německé pronajimatele a ač jsem ještě vystřídala dva byty, už jsem na nefér jednání narazila jen jednou a to - bohužel - od české mladé ženy, která se i zde po mnoha létech nezbavila zálibě v pomlouvání a intrikánství. Z jejího bytu v prvním patře jsem byla nucena se přestěhovat do přízemí i kvůli zhoršené pohyblivosti mé i mého drahého pejska, jemuž museli amputovat zadní nožku a to množství schodů jsme oba již nemohli několikrát denně zvládnout. K novému bytu patří i malý dvorek a malinká zahrádka s velkým olivovníkem - bohužel - můj nejdražší přítel „amigo y companěro“ si toho užíval pouze půl roku. Kvůli dalším nemocem nebyl schopen už déle bojovat a opustil mne po půl roce a v pouhých 9 létech odešel za Duhový most za jinými pejsky. Pro mne to bylo docela náhlé a vůbec jsem nepředpokládala, že můj drahý pejsek Badýsek mne tak brzy opustí. Od jeho dětství jsme spolu byli každý den a mohu směle tvrdit, že to byl nejlepší mužský mého života, který mne doprovázel na mnoha mých cestách a byl mi oporou, perfektním bodyguardem, skvělým kamarádem a přítelem, s nímž jsem si rozuměla i beze slov.
Stále mi je po něm velmi smutno, i když mám novou spolubydlící haf-haf, malou černou, ještě poněkud zlobivou psí holčičku, jménem Lady. Jenže ona je teprve roční, velmi temperamentní slečna, což po klidném mírném pejskovi je pro mne dosti velký oříšek. Vzhledem k mé artróze a bolavé kyčli je dost velký problém její temperament skloubit s mou nepříliš rychlou pohyblivostí, tudíž jsem se stala psí taxikářkou a jezdím s ní na velké louky, kde ona prohání desítky králíčků a já tomu přihlížím. Zatím sice nemám možnost sledovat českou televizi, ovšem díky tomu, že mi konečně funguje notebook a našla jsem spoustu přátel právě na CHŽ, tak mi to vůbec nevadí. Kromě toho mám zde krabici knih /bohužel dalších sedm krabic je v Čechách a každé kilo balíku stojí stovku/, DVD a spoustu filmů - co více si mohu přát. Vždy jsem vše pro sebe i děti sama pletla a háčkovala, nyní už to tělu nedělá dobře, ale třeba pomaloučku si ušít ručně závěsy do kuchyně byla docela příjemná zábava. Je skvělé, že – pokud někam nejedu – mohu trávit celé dny ve starším oblečení a nemusím se vůbec převlékat do gala. A protože velmi ráda plavu a díky mořskému vzduchu se zlepšila moje bronchitida a díky plavání a teplu i bolesti kloubů, domnívám se, že jsem se rozhodla správně. To naprosté sepětí s přírodou, pohoda, svoboda a nezávislost – to je něco, co mi po celý život chybělo. Vlastně se po celý život jenom přizpůsobovat druhým a konat všechno hlavně pro své blízké, kteří to stejně většinou považovali za samozřejmost a mnohdy bez slůvka díků – to už mne nebavilo.
Ač pozdě, ale konečně si mohu dělat naprosto co chci a jak chci, nikým a ničím neomezována. Kontakt s rodinou na dálku je skoro častější, byli jsme rozeseti po celé republice, takže jsme se často nevídali, někdy i pár roků. Když si navzájem nejdeme na nervy, možná si i lépe rozumíme. Expřátelé mne zklamali na celé čáře, nejenže v nouzi nepomohli, ale když už nebylo co rozdávat, přestali být přáteli. Tam stále jen platilo, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Taky ta naprostá absence kyselých „ksichtů“ a neochoty mi naprosto vyhovuje, na konci svého života se mi podařilo změnit se z pesimistky v osobu převážně optimistickou, usměvavou a vlídnou, jako jsou ti dobří lidem kolem.
Všechna příkoří a křivdy jsou zapomenuty – jen klid, mír a slunce v duši, hodně plánů do budoucna v zemi, kde je možno se radovat i z maličkostí a nic a nikdo se nesnaží mne naštvat. Mým krédem kromě oblíbeného „dokud ještě žijem, všechno je OK“, se stala i zdejší krásná slůvka MAŇANA = zítra a pak hlavně KLÍDEK. Takže jen doufám, že si zdejší pohody ještě dlouho užiji.
MartaB - čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky