Recept na stařečkovo štěstí

Žil v našem sousedství roky. Znala jsem toho starého pána už od synova dětství. Sedával na lavičce, a kdykoli se k němu můj syn přiblížil, dal mu bonbón, nebo ho alespoň pohladil. Můj malý syn si na pána zvykl, zdravil ho, a dokonce si s ním i povídal. Jednou měl balón, který hodil pánovi. Ten si s ním chvilku házel a připadalo mi, že má z dítěte radost.

Později jsem zjistila, že pán má už vlastní vnoučata, jeho děti ale své rodiče dávno přestaly navštěvovat. A tak si stařečci museli vystačit sami. I manželka tohoto pána byla velmi milá paní. Špatně chodila, a tak jsem se nabídla a občas jim přibrala nákup, když jsem šla do obchodu. Byli za mou pomoc vděční a já měla příjemný pocit, že jsem užitečná.

Jednoho dne paní zemřela. Starý pán se uzavřel v bytě a několik dní nevycházel ven. Napekla jsem buchty a šla za pánem, abych ho potěšila, ale neotevřel mi. Když se konečně objevil opět na lavičce před domem, byl znatelně starší, přepadlý a nevypadal vůbec zdravě. Hleděl někam k nohám na chodník a své okolí vůbec nevnímal. Pozdravila jsem, ale neodpověděl. Byl smutný, pohroužený do svých vzpomínek. V duchu byl se svou ženou, kterou miloval.

Čas všechno léčí. Je to dobrý lékař, ale ne všemocný. S pánem to šlo z kopce. Hubl, nemluvil a čekal vlastně už jen na smrt. Je smutné, že ani nyní si na něj jeho vlastní děti neudělaly čas. Přemýšlela jsem, jak pánovi pomoci.

„To se vám nepodaří. Snažili jsme se všichni,“ řekli mi sousedé. Ti se mu nabídli, že mu budou péct, vařit, prát, ale pán odmítl. Den co den seděl na lavičce, hleděl ke svým nohám a nekomunikoval. Veselý pán se pohroužil sám do sebe a okolí nevnímal. Byla jsem z toho smutná.

Právě v tu dobu jsem četla výzvu na sociální síti. V jedné psí skupině dobrovolníci hledali nového pána pro malou čivavu. Bylo to ještě štěně, a už se potýkala s první nepřízní osudu. Štěňátku zemřela panička a příbuzní čivavu odmítli. Napadlo mě, že by takového malého pejska starý pán zvládl. Pejsky měl vždy rád. O čivavku jsem projevila zájem, a vyšlo to. I kdyby ho pán odmítl, byla jsem připravena se o štěňátko postarat sama. Pevně jsem ale věřila, že pán pejska přijme.

A tak jsem jednoho dne zazvonila u dveří bytu, kde starý pán bydlel. Dlouho neotevíral, nakonec ale přece jenom otevřel. Pozdravila jsem, pán jen kývl na pozdrav a nechápavě se na mě díval.

„Přinesla jsem vám malé překvapení,“ řekla jsem.

Teď přijde rozhodující chvíle! Opatrně jsem předala pánovi košík přikrytý šátkem: „To je pro vás, aby vám nebylo smutno.“

Zpod šátku se vyklubala malá chlupatá hlavička. Čivaví holčička zvědavě zírala na stařečka. Ten chvilku pozoroval chlupaté klubíčko, pak položil košík na zem a vzal chlupáčka do ruky. Jeho rty se roztáhly do úsměvu. Starý pán se na mě podíval a já viděla v jeho očích slzy. Nebyly to slzy smutku, právě naopak. Pán měl poprvé od odchodu své ženy radost a byl dojatý.

„Ještě něco jsem vám přinesla do začátku,“ řekla jsem, když už bylo jasné, že pán dárek přijme. Z tašky jsem vylovila pytlík granulí a barevný míček – psí hračku. Pán mě tehdy pozval dál a dlouho jsme si povídali o tom, co takový pejsek potřebuje, jak se o něj starat apod.

Dnes má Ely už pět let. Je z ní psí dáma a všude svého pána doprovází. Pán se díky titěrnému pejskovi vrátil zpět do života. Oba mě vítají, když procházím kolem lavičky před jejich domem. Oba mě mají rádi stejně, jako já je.

Tak přece jen jsem našla recept na štěstí pro starého pána!

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete