Rehabilitace aneb S dobrou náladou to dotáhneš nejdál

Když jsem přišla o milovaného pejska, bylo mu šestnáct let, tak jsem si myslela, že můj otec to nezvládne. Byl to vlastně pejsek „náš“. Prvního Dastyho jsem si přivedla tajně, a když odcházel, slzel i taťka. Druhého Beníka jsem si pořídila už s otcovým vědomím, ale přes jeho důrazné „ne“.

Říkal ne, ale sám nás tehdy pro štěňátko odvezl a Ben měl dva domovy. Jeden u mě, a druhý u taťky. Teď, když Beníkovo křeslo osiřelo a jeho misky stojí schované v rohu, snad doufá stejně jako já, že to byl jen sen. I v mé domácnosti jsou misky schované, ve sklepě, a vodítko ne a ne dát pryč. I košík visí na svém místě, v šuplíku odpočívá jeho vestička a svetr, který jsem pro něj nechala na míru uplést až v zimě na konci roku 2020. Vše tu je pomalu jako tehdy, když tu byl i Ben, jen ten je už za duhovým mostem a jistě se tam má dobře.

Taťka v životě ztratil hodně. Nejdřív to bylo zdraví, které odevzdal práci na šachtě. Pak, když už neměl to zdraví, ztratil i práci. Už dávno měl nárok na důchod, tak do něj konečně odešel. Ale měl zahrádku, a pak prvního pejska. Po Dastym měl pořád zahrádku a krátce na to Beníčka. Jenže zahradu pustil, když mu podruhé dělali totální endoprotézu kolenního kloubu. Co dál? Už tehdy jsem se o taťku bála. On si ale našel jízdy pro důchodce nad 70 let, které si zakoupil na tři roky a mohl jet kamkoli. Ale pak zrušili i tyto jízdy. Ale byl tu stále Ben. Ale nyní tu už není.

A opět taťka našel řešení. Když jsem včera přišla k taťkovi, nebyl doma. Tak jsem si odemkla a čekala, pak mu zavolala.

„Jsem na rehabilitaci,“ řekl.

„Na jaké rehabilitaci?“ Věděla jsem, že taťka přes mnohé úrazy, lázeňské pobyty atd. už nerad chodí k lékaři a rehabilitaci ani lázně by si nenechal předepsat. A hned přišlo vysvětlení.

„No, jsem na kolonádě a ordinuji si sluneční léčbu, aby mě nebolela záda,“ řekl taťka.

Bydlíme v lázeňském městě a taťka, když už nemá koho venčit, šel na hlavní kolonádu, kde chytá sluníčko. Je tak spokojený.

A protože bydlím kousek od již zmíněné kolonády, řekl mi, že na rehabilitaci půjde i dnes, ať tam za ním přijdu. Tak jsem se právě vrátila. Kolonáda byla prázdná, protože sluníčko pařilo. Můj taťka má ale dobrý fototyp pokožky a sluníčko, na rozdíl ode mne, snese. Seděl tam na lavičce u krásných záhonů, mžoural oči do sluníčka a svou „rehabilitaci“ si náležitě užíval.

Teď už věřím, že ať taťku postihne cokoli, vymyslí si snadno náplast na bolístku. Stále jsme ze ztráty pejska smutní, ale musíme jít dál. Třeba formou rehabilitace.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete