Růžičkovic rodina

V domě v naší vesnici žili manželé. Vychovali dvě dcery a jednoho syna. Když byly děti dospělé, otec zemřel. Maminka ale nezůstala v domě sama. Syn Petr se oženil a odstěhoval, prostřední dcera Iveta také, doma ale zůstala nejmladší Dana. Dana se vdala a posléze rozvedla, proto se vrátila do rodného domu. Nevrátila se ale sama. Spolu s ní přišly do domu i její dvě malé děti. Obětavá stará paní Růžičková se tak starala nejen o dceru, která nepracovala, ale i o vnoučata. Dana si neuměla najít práci, a když už ji našla, dlouho v ní nezůstala, a tak žila ze sociálních dávek, které dostávala především na děti.

Paní Růžičková, jejich babička, se však o vnoučátka uměla postarat. Měla dobrý důchod především po manželovi, proto je rozmazlovala, často je brávala na výlety a nahrazovala jim péči otce, který se s dětmi moc nestýkal. Byli jsme rádi, že stará paní není v domě sama. Na velký pozemek a dům by její síly nestačily. Na zahrádce a kolem domu jsme však vídali pracovat především její snachu, Petrovu ženu. Petr, nejstarší z dětí, svou mámu často navštěvoval se svou rodinou. Jeho žena zastala leckterou práci v domácnosti, Petr naštípal dříví a postaral se o mužské práce. Prostřední dcera Iveta přijela do rodného domu s bídou jednou do roka v období Vánoc, a to natahovala ruku a čekala, co dostane od mámy. Dana si zvykla na servis v podobě vaření i úklidu od své maminky.

Přesto jsme byli rádi, že paní Růžičková nezůstává sama ve velkém stavení. Když po čase paní Růžičkovou postihla cévní mozková příhoda, vypadalo to, že se domů už nevrátí. Stavení neměl kdo uklízet. Zahrada pustla, Dana se občas vypotácela z domu v teplákách, sem tam kopla motyčkou a odkolébala se opět do nitra stavení. Tím její péče o zahradu skončila. Nevěřili jsme, že uvnitř to je jiné.

Paní Růžičková se nakonec přece jenom zmátožila natolik, aby se mohla vrátit do domácího prostředí. Otázkou bylo, kam. Dana by se o ni nepostarala a Iveta předstírala mrtvého brouka. Jediný, kdo měl o mámu zájem, byl syn Petr. Lidé ve vesnici vzpomínali, jak kdysi Růžičkovi byli rádi, když se ke klukovi narodily dvě dcery. „Ty se o rodiče jednou postarají,“ mysleli si pamětníci. A právě tyto dvě dcery se k mámě otočily zády. Jediný, komu na mámě záleželo, byl prvorozený syn s rodinou.

Petr dlouho přemýšlel, co by bylo pro jeho maminku lepší. Má si ji vzít k nim domů? Měli velký byt ve městě. Maminka by v něm měla svůj pokoj. Pořád by to byl ale byt a město. Maminka byla zvyklá na zahradu, na vesnici. Pro rodinu by nebyl problém dojíždět z vesnice za prací do města. Jeho žena po většinu dne pracovala z domu. Proto nabídla Petrovi, že se o jeho mámu postará a bude lepší, když se rodina přestěhuje na vesnici. Jediné, kdo stál v cestě, byla Dana a její děti.

Když přivezla sanitka paní Růžičkovou domů, snacha se o paní postarala, navařila jí a pomáhala jí s hygienou. Dana a její děti se zabarikádovaly v největším pokoji domu a ani prstem nehnuly. Konečně paní Růžičkové svitlo. Nechala přepsat dům na jediného syna. Dana s Ivetou sice protestovaly, nebylo jim to ale nic platné. Když měly obě dcery možnost se starat o rodiče, nevyužily ji a jen braly.

Dana brzy dostala sociální byt ve městě. Nevíme, jestli dnes pracuje a jak se jí daří. Od vystěhování z domu mámu nenavštívila, a že to je už několik let. Obdobně se zachovala Iveta.

Paní Růžičková, ač zdravotně handicapovaná, má kolem sebe milující rodinu, která o ni s láskou pečuje. Mladá Petrova žena vaří, pere, nakupuje, stará se o zahradu a dům opět vzkvétá. A my ostatní nepochybujeme, že je o paní i o dům navždy dobře postaráno.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete