„Pojď sem, Liduško,“ volala na mě máma z koupelny. Vždy mě oslovovala Liduško, přesto, že už je mi padesát. „Podívej se, co to tam mám,“ zvedla ruku a ukazovala do podpaží. Nahmatala jsem tam nějakou zduřeninu. „Mami, to bude podkožní tuk,“ řekla jsem, ale nějaká předtucha mě zneklidnila.
Když byla máma po operaci, šla jsem k ošetřujícímu lékaři pro informaci o zdravotním stavu mé mámy. Zpráva byla velice nepříjemná, pro mě stresující. Rakovina prsu... stále jsem si opakovala. To kdybych já dostala tuto hnusnou nemoc, tak to neustojím, to asi skočím z mostu nebo sním prášky. Stále jsem tuto větu opakovala svým známým. Těžce jsem nesla mámin stav, který velice těžko snášela. Uběhl zhruba rok, ležím v posteli a napadlo mě se prohmatat.
Co to je? Nahmatala jsem si tu stejnou zduřeninu na levém prsu. Udělalo se mi strachy špatně. Ne, to nemůže být pravda, to přece není možný. Proč zrovna já? Rodině jsem nikomu nic neřekla, svěřila jsem se jen své kolegyni v práci. „Jsi blbá? Okamžitě běž k lékaři, to bude jen něco tukového.“ Zlobila se na mě. Odmítala jsem jít k lékaři, že to prostě neustojím, že umřu…, to raději skočím z mostu. Stále jsem opakovala to stejné. Moje psychika byla napadrť. Denně jsem brečela a stále se osahávala, jestli je zduřenina menší. Nakonec jsem navštívila svou gynekoložku a sdělila jí svůj problém. Dala mi doporučení na mamologii a pak se uvidí. Nikdo si nedovede představit, kdo to nezažil, tu obrovskou zátěž na nervy, ten obrovský strach o svůj život. To čekání, než vám lékař sdělí výsledek.
„Tak, mladá paní, nález je pozitivní, přijdete do nemocnice 18.10., budu vás operovat já osobně, pak vás čeká chemoterapie a následně ozařování, v průměru bude léčba trvat 9 měsíců,“ vychrlil to na mě lékař a já myslela, že omdlím. Propukla jsem v hysterický pláč. Zdravotní sestra mě držela za ruku a snažila se mě uklidnit. Zhroutil se mi svět. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Seděla jsem doma za stolem, a stále brečela. „Proč zrovna já, proč to muselo potkat mě,“ stále jsem si opakovala a opětovně propukala v pláč. Rodinu jsem postavila před hotovou věc. Přistihla jsem manžela, jak pláče tajně v koupelně a syn jen reagoval: „Mami, to bude dobrý. Teď se to dá léčit, ty to ustojíš.“ „Ne, neustojím, nezvládnu to, umřu,“ kroutila jsem hlavou. V práci jsem nemohla fungovat, vedoucímu jsem oznámila svůj zdravotní stav, sbalila jsem si své věci s tím, že už se nevrátím a odešla jsem domů.
Byl osudný den 18.10. 2004 a já nastoupila do nemocnice, kam mě manžel odvezl. Neměla jsem ani náladu se s ním rozloučit, bez toho, abych se za ním otočila, jsem následovala sestru do pokoje. Následující den mě operovali. Hned další den jsem dostala první chemoterapii do žíly. Myslela jsem, že je to můj konec. Nic jsem v sobě neudržela a bylo mi hrozně špatně. Když jsem se jednou v koupelně česala, zůstala mi hrst vlasů v hřebenu. Začala jsem panikařit, to ne, ještě přijdu i o vlasy. Holení hlavy mě dostalo na dno, připadala jsem si bezcenná, zničená, prostě umírající. „To je můj konec,“ brečela jsem a syn mě utěšoval, že mi to dokonce sluší. Další dávky chemoterapie mě ničily, při mluvení jsem cítila jen pach chemie, nemohla jsem jíst, ani pít. Moje váha šla dolů. Dívám se na sebe do zrcadla, holá hlava, pleť byla šedivá a vypadala jsem prostě hrozně. Když mi bylo tak příšerně špatně, myslela jsem, že se blíží můj konec. Všechno se mi protivilo, všechno jídlo mi bylo odporné. Jen jsem proležela a prospala. Svých 12 dávek jsem tak nějak ustála. Ozařování, to už byla procházka růžovým sadem.
Mezi stejně „postiženými“ touto nemocí jsem se cítila dobře. Byli jsme si všichni rovni. Mezi zdravými lidmi jsem byla zakomplexovaná. Nevycházela jsem ven. Tak to ale nenechaly moje kamarádky. Díky této nemoci jsem našla opravdové kamarádky. Docházely za mnou velice často, chodily se mnou na procházky vždy, až se trošku setmělo. Nosily mi různé pochoutky, trávily se mnou spoustu času. Někde jsem si přečetla, že přátelé jsou andělé, když spadnete na zem, tak vás opět postaví a naučí létat. Díky těmto kamarádkám jsem opět získala chuť znovu žít, chuť jíst a chuť něco se sebou dělat. Ne jen být zavřená a brečet nad sebou.
Celou dobu mé léčby jsem tento stav rodičům neřekla. Protože jsem od nich bydlela 200 km, bylo to jednoduché. Nechtěla jsem rodiče zatěžovat starostí o mě, protože máma byla slabá na srdíčko a táta byl citově na mně závislý. Když mi začaly růst vlasy, rozjela jsem se za rodiči. Postavila jsem je před hotovou věc. Máma plakala a táta nevěřícně kroutil hlavou, jako kdyby to nemohl pochopit. Uběhl zhruba rok a stejnou diagnózu mi oznámil bratr. Předávala jsem mu svoje zkušenosti. Chemoterapii vydržel jen tři měsíce, po té následně umřel. Propadla jsem depresím, ke kterým mi pomohla moje nemoc, to, že mi umřel bratr a za devět měsíců na to i moje máma. Propadla jsem se opět na dno. Nyní navštěvuji psychiatričku a užívám antidepresiva. Je to šest let od mé operace, mě vyhodili z práce a nyní jsem na pracovním úřadě. Nikde mě nechtějí, jsem prostě stará. V tom kritickém období jsem odmítla invalidní důchod, protože jsem seděla v kanceláři a nyní jsem nepoužitelná. Proto jsem přistoupila k tomu, že jsem si nechala sepsat předčasný důchod.
Když si tak pročítám články o celebritách, které postihla tato nemoc a jak nad ní vítězí, tak si říkám, kolik nás takových je, a nikdy neříkáme, zvítězili jsme nad ní. Nikdo nikdy nevíme, jestli jsme zvítězili, jen doufáme, že v nás někde není ještě schovaná a nečeká na svou příležitost.
ChytráŽena.cz