Od roku 2004, kdy jsem si prodělala rakovinu prsu, chodím pravidelně každý rok na prohlídku na onkologii, zda je všechno v pořádku. Jednou za dva roky si projdu „kolečkem“, a to je ultrazvuk, rentgen plic, eventuálně magnetickou rezonanci kostí. Při posledním ultrazvuku mi lékařka sdělila, že mám myom na děloze, který měří 1,5 cm. Protože chodím každého půlroku (to je velmi důležitá informace) na gynekologii, tak jsem s touto informací seznámila i svou lékařku.
Mimořádně mě vzala na ultrazvuk, který mi dřív dělala, ale už upustila do
tohoto vyšetření a ujistila mě, že s tímto myomem mohu žít sto let, že je
to jen svalovina. „Není ani vidět,“ ještě mě uklidnila s úsměvem, že se nemám
čeho bát. Bát? Ale já se bojím už všeho, co ve mně nemá co dělat. Uběhlo
několik měsíců a já jsem si při koupání nahmatala blízko řitního otvoru nějakou
bouli. Znervóznělo mě to, co to tam je? Ve své knihovně jsem si našla knihu
Anatomie člověka, abych se tak trošku zorientovala. Já, „amatérská lékařka“ jsem dle obrázku
zjistila, kde je děloha a kde je umístěna v mém těle a podle toho i
odpovídal můj „nález“. „Je to myom a bude umístěný na spodní části dělohy, na
její zadní straně,“ posoudila jsem svůj stav. Otevřela jsem svůj notebook,
abych se mohla elektronicky objednat na odbornou prohlídku na gynekologii.
Tohle objednávání mi vždy dělá problém, nepodaří se mi kliknout zrovna tam, kde
chci, a nebo se okýnko neotevře vůbec. Ale tentokrát se podařilo.
Když jsem
přišla dle objednání do čekárny, která je vždy plná pacientek, chytil mě takový
pocit strachu nebo obav stejný, jako když jdu k zubnímu lékaři. Přišla
jsem konečně na řadu. Odpustila jsem tu dlouhou čekací dobu, že místo
objednaných devíti hodin, jsem ještě před desátou seděla v čekárně. Ale
bylo tam hodně pacientek pro léky a na injekce a tak podobně. Vlezla jsem do
kabinky, sundala spodní prádlo a vyčkávala na zvolání svého příjmení. „Dobrý
den, paní doktorko,“ slušně jsem pozdravila a vyhupla jsem na „kozu“. Když píši,
že vyhupla, tak tím myslím, že jsem se soukala, abych dobře ukotvila své nohy
do stupaček a nesklouzla dolů. Je to někdy dřina, nakonec, není mi už padesát.
Po prohlídce a provedení potřebných odběrů jsem položila paní doktorce dotaz,
zda je možné, abych si nasahala myom. Otočila se ke mně, usmála se: „Ne, tak to
možné není.“ „A roste mi?“ Opět položím otázku a mám strach, jestli bude mít čas
mi odpovědět, protože má na pacientku jen 10 minut. Stihla to. „Ne, neroste, je
stále stejný.“ V ten moment jsem věděla, že nemluví pravdu, protože na myom
není na dělohu vidět, když myom neviděla pořádně ani ultrazvukem. „Půjdu od ní pryč, nebudu k ní chodit. Cítím,
že mi to roste, dá se to nahmatat. Já přece nemůžu chodit s myomem, který
na dotek cítím. Ani se ultrazvukem na mě nepodívala,“ stěžovala jsem si manželovi.
„Tak se objednej jinde, určitě tě někde vezmou, třeba přijímají.“
Je 21.10. 2013 a jdu opět na roční prohlídku
na onkologii. V čekárně je vždy
plno pacientů a mně se honí hlavou, jestli tam bude lékařka, že bych ji
poprosila o pomoc. Asi mě ten „nahoře“ vyslechl. Když jsem viděla, jak
zdravotní sestřička dává na dveře jmenovku mé lékařky, polil mě pocit štěstí a
věřila jsem v záchranu. Po prohlídce z onkologické stránky, jsem
oslovila lékařku: „Paní doktorko, prosím vás, pomozte mi. Jsem moc ráda, že
jste tady zrovna vy, potřebuji pomoc, nevím, kam se mám obrátit.“ Odvrátila zrak od počítače: “Co máte za
starosti?“ Začala jsem jí vyprávět celý
ten svůj problém s boulí na zadku nad řitním otvorem. „Vyběhněte si,“
vybídla mě, abych vylezla na „kozu“. Konečníkem mě vyšetřila a dala mi za
pravdu. Okamžitě začala jednat, zpochybnila,
že by se jednalo o myom, zavolala na
magnetickou rezonanci, vypsala mi žádanku s tím, že až budou výsledky, tak
jí mám zavolat, že ona se sice pohybuje po lůžkové části nemocnice, ale že ji
určitě najdou.
Za týden jsem jí zavolala, měla jsem obavy, jak bude
zdravotnický personál nepříjemný, že je otravuji, ale opak byl pravdou. Po asi čtyřech telefonátech jsem paní
doktorku objevila. Nahlásila jsem jí své příjmení a pak mi přečetla
z počítače výsledek magnetické rezonance.
Jen mi odsouhlasila, že je tam něco. „Víte co, přijďte tak kolem jedné,
ne, raději přijďte ihned, seženete mě tady dole, jak je ozařování, já vám
vystavím papír pro chirurgii a gynekologii a vy si oběhnete všechna vyšetření.
Chci, ať se na vás podívají, jaký mají názor. Nevím, kdo se vás ujme. Ještě, že
jsme to všechno udělali.“
S vděkem
jsem poděkovala a šla na chirurgii se
objednat. V recepci mě ještě
zdravotní sestřička upozornila, že kdybych měla nějaké bolesti, mám okamžitě
přijít. Usmívám se na ni, a líbí se mi, jakou mají péči. „Vždyť už s tím
chodím víc jak půl roku a gynekoložka mi řekla, že s tím mohu žít sto
let,“ uklidňuji se. Na chirurgii bych se nejraději hanbou propadla, když jsem
musela vystrčit zadek na pěkného, mladého lékaře. Pak si se mnou povídal.
Přečetl a přeložil do češtiny nález, který tam mám. „Na děloze je pět myomů,
vrozená cysta 6,5 centimetru, další cysta 11,5 cm na vaječníku, zánětlivé
ložisko.“
Byla jsem z toho vyděšená.
Po dohodě se mnou mě poslal na gynekologii, protože by se jednalo o dvě
operace, tak jestli si mě vezme toto oddělení, udělá to všechno. Na gynekologii
mě paní doktorka vyšetřila poctivě, udělala ultrazvuk a dokonce přivolala
dalšího lékaře, aby se s ním poradila o mém zdravotním stavu a dalším
postupu. Následoval další ultrazvuk, který byl „lepší“ (jak řekla paní
doktorka) a bylo rozhodnuto. „Přijďte v úterý, budou výsledky z krve
a dohodneme se na termínu operace.“
Když jsem odcházela z nemocnice, rozbrečela jsem se. Paní gynekoložka mi tenkrát řekla, že s tím mohu žít sto let, ale s takovým vším, co tam mám, nevím, nevím…
ChytráŽena.cz