Dlouho jsem váhala, zda tento článek mám napsat. Je mi jasné, že pokud vůbec bude uveřejněn, případní čtenáři si budou myslet, že to mám v hlavě nějak pomotané.
To bylo tak: Jednou nám v práci rozdali jakési reklamní letáky, které zvaly do Národního divadla na představení. A druhý den už koloval v zaměstnání arch papíru, kde se měli přihlásit zájemci. Pokud jich bude dost, podnik zajistí dopravu tam i zpět. Samozřejmě jsem se přihlásila.
Když nás autobus vyklopil před Národním, uvědomila jsem si,
že nemáme vstupenky a šla jsem rovnou k pokladně. Paní pokladní se divila,
že si chci koupit vstupenku, že přece jsme dostali letáky a ty nahrazují
vstupenky. Jedině, kdo nemá letáček, což se bude namátkou kontrolovat během
představení, tak ten by musel zaplatit vstupné a pokutu. Několikrát se
ujišťovala, že mám leták. Pokaždé jsem to potvrdila, i když jsem ve skutečnosti
vůbec nevěděla, kde milý leták skončil. Že nejde o normální představení, bylo
zřejmé i z toho, že jsme prošli budovou až na zahradu, kde bylo
improvizované jeviště a do půlkruhu seřazené židle v několika řadách. Se
dvěma kolegyněmi jsme měly krásná místa hned v první řadě, ale já
z představení nic neměla, protože
jsem celou dobu nenápadně šátrala v kabelce a hledala leták. Nenašla.
Naštěstí žádná kontrola nepřišla.
Představení byla jednoaktovka, čili bez přestávky a skončilo nezvykle brzy. Do odjezdu našeho autobusu chybělo ještě dost času. Než jsem se rozmyslela, co podniknu, nabídly mi kolegyně, ať jdu s nimi, že jdou ke Svobodům. Šla jsem. Vešly jsme do staršího činžáku jen kousek od Národního divadla a dále do jedné místnosti, co nebyla ani obývák ani dětský pokoj. Byla tam spousta nábytku, hlavně všelijaké skříňky a police a na nich řada věcí. V místnosti se s námi octnul také malý klučík, tak tříletý, vypadal jako andílek, blond vlásky samá kudrlinka. Kolegyň si nevšímal, zřejmě už je znal, zato na mne se pořád věšel, lezl po mně, pořád mi něco ukazoval a běhal po celém pokoji. Musela jsem neustále za ním, protože jsem se bála, že něco porazí a rozbije a nebo že se sám poraní. Nakonec k nám někdo přistrčil ještě dalšího „andílka“, jen o něco staršího. Teď teprve začalo rodeo. Kluci se honili, lezli po nábytku a nakonec jeden vzal mou kabelku a rozsypal její obsah po celé místnosti. Než jsem stačila vše dohledat, uslyšela jsem mobil. Sice to bylo obyčejné zvonění a ne melodie, ale já věděla, že je to můj mobil. Jenže jsem ho nemohla najít. Po chvíli mi ten starší klučík řekl, že mobil dal do předsíně a také, že mi změnil číslo. „Teď budeš mít číslo sedm,“ řekl mi. Vyrazila jsem tedy do předsíně, mobil ležel na botníku, ale vtom se z druhých dveří vyřítil pán a natahoval po mobilu ruku. Přesto, že předsíň byla jen spoře osvětlená, viděla jsem jasně každou vrásku v jeho tváři. Byl to skladatel Karel Svoboda. Jen jsem špitla: „Promiňte, to je můj mobil, daly mi ho sem děti.“ Kývl hlavou a mlčky zmizel opět v protějších dveřích. Mobil už nezvonil a já se chtěla podívat, kdo že mi volal. Jenomže v tom momentě, ano, tušíte správně, v tom momentě jsem se probudila.
Zvonění nebylo zvonění mobilu, byl to zvonek u dveří mého bytu a tiskla ho sousedka.
Asi se divíte, proč sem píšu takovou slátaninu – sen. Proto, že už delší dobu mám v hlavě článek na téma sny a snáře. Hlavní myšlenkou měla být skutečnost, že ve snech se odráží situace, které člověk zažil, ať již dávno nebo bezprostředně před usnutím. Nebo třeba to, co právě viděl v televizi, přečetl v knížce. Že tedy je naprostý nesmysl hledat ve snáři, co který sen znamená. Chtěla jsem to podpořit například faktem, že mně se často zdá o cestě autobusem nebo vlakem, protože jsem vlastně celý život dojížděla. Také se mi zdává o práci v mém bývalém zaměstnání a dříve také o tom, že jako studentka sedím ve škole a hrůza, nemám ani učebnice a ani nevím, co právě probíráme. Pak také, že se mi zdává, jak někam lezu uzounkým otvorem a nemohu dýchat, nebo přelézám vysokou zídku a nemohu na ni vylézt. Ano, to je tím, že jsem jako malá prodělala těžký zánět průdušek a od té doby mám hrůzu z malého prostoru, bojím se, že se udusím. Nebo ve snu často hledám záchody. I to se dá vysvětlit. Dosud jsem si mohla každý sen nějak logicky vysvětlit. Ale tohle? Jak to, že jsem viděla pana Svobodu, když jsem o něm dávno nic nečetla ani neslyšela a že jsem jasně viděla jeho tvář, přesto, že v reálu si ji vůbec neumím vybavit? Vím, že už nežije a že nebydlel v činžáku. Ve snu jsem si myslela, že jsme u nějakých jiných, zcela obyčejných Svobodů. A proč se mi nevybavily tváře mých dvou kolegyň? Vždyť já vlastně ani nevím, které dvě tam se mnou byly.
Je jasné, že na nějaké solidní pojednání o snech vůbec
nemám. Ale docela by mě zajímalo, jak se na snění díváte vy? Věříte snům a
hledáte ve snáři?
ChytráŽena.cz