Skláním se před vitálním stářím

Když jsem chodila na základní školu, milovala jsem tělocvik. Bavilo mě tam prostě všechno. Skok přes kozu, kladina, kruhy, šplh a hlavně běh. Už si nepamatuji jak, ale přihlásila jsem se na gymnastiku do Sokola. Dodnes si pamatuji sestavu na kladině. Ne úplně celou samozřejmě, ale převážnou část. Po nějaké době jsem skončila. Ptáte se proč? Moje máma dbala o mé zdraví, dřív se nosily kalhotky s nohavičkou. Starší dámy si je budou pamatovat.

A tak jsem je musela nosit i já, abych si nenastydla ledviny a močový měchýř, jak říkávala moje máma. No a v ten osudný den jsem si zapomněla cvičební úbor, a když jsem se v šatně svlékla, v přesvědčení že mám na sobě modré trenýrky, děvčata propukla v bujarý smích. Podívala jsem se na sebe a bylo mi to jasný. Natáhla jsem opět kalhoty a s pláčem utíkala domů. Tím skončila moje gymnastická kariéra. Ve škole si paní učitelka všimla mého sportovního nadání. Zastupovala jsem školu na různých závodech.

skláním se před stářím Nezapomenu na své závody ve městě tehdejším Gottwaldově, nynějším Zlíně, kde se konaly krajské závody škol. Když jsem stanula na startovní čáře, rozklepaly se mi nohy trémou a trapně jsem se rozhlížela po svých soupeřkách. Já vypadala jako chudá příbuzná z nějaké zapadlé vesnice. Soupeřky měly atletická tílka, na nohou tretry.

A já? Tenisky za 36 Kč, kde se mi pomalu klubal palec a půjčené tílko od bratra. Ale i přes tento handicap jsem doběhla do cíle jako druhá. Paní učitelka byla s mým výkonem spokojená a doporučila mi trénování s jedním vysokoškolákem Zapletalem. Dělal mi „tahače“ a já běžela jak o závod, abych se mu mohla vyrovnat. Což byla samozřejmě hloupost. Domů jsem chodila vyřízená. Když jednoho krásného dne jsem skákala výšku, přeskočila jsem 125 cm, spadla pusou do písku a bylo opět po kariéře atletky. Venku jsem skákala přes švihadlo s kamarádkou. Kluci mě mezi sebe brali, když hráli basketbal . Pak mě povýšili i na brankáře ve fotbalu. Na chůdách jsem byla díky Pepovi přebornice. Můj bratr závodně boxoval a samozřejmě trénoval i doma. Navlékl mi na moje tenké ruce boxerské rukavice a učil mě boxovat. Řekla bych, že si ze mě dělal boxovací pytel.

Roky ubíhaly. Nyní jsem už babičkou v důchodu, mám dvě vnoučata a v říjnu mi bude 60 let. Láska ke sportování mě neopustila. Občas se proběhnu, pokud je venku příznivé počasí. Doma cvičím zlehka, abych neztuhla. Protahuji svaly a rozhýbu klouby. A s manželem chodíme pravidelně na basketbalové a florbalové zápasy. Nedávno se konal v Pardubicích běh „Pardubická míle“. Nikdo z rodiny se mnou nechtěl jít, tak jsem šla sama. Musím se přiznat, že na stadionu jsem byla sama divačka, a asi dvacet závodníků. Všimla jsem si jednoho starého pána, který vypadal, že taky poběží. Zvědavost mi nedala a tak jsem ho oslovila. „Dobrý večer, pane, vy poběžíte taky?“ usmívám se na toho sympatického pána. „Ale kdepak, já nepoběžím, já se budu za nimi šourat,“ směje se pán. „Tak to se před vámi skláním hluboce. Můžu se zeptat, kolik je vám let?“ „Kolik byste myslela?“ odpoví mi otázkou. „No já nevím, sedmdesát?“ začínám opatrně, abych eventuálně pána neurazila. „Ne ne, přidejte.“ „Sedmdesát pět?“ pán kroutí zamítavě hlavou. „Osmdesát?????“ To už vykulím oči. „Tak nějak,“ odpoví mi a srdečně se zasměje. „Dovolíte, abych si vás vyfotila?“ žadoním. „Jo, já vám udělám pózu.“ Udělala jsem pár fotek, a pak už pana Jirku, jak se pán jmenoval, volali na start.

Sledovala jsem se zaujetím běžce a jejich vytrvalost. Pan Jiří běžel svým tempem, nevadilo mu vůbec, že ho běžci předbíhají o šest nebo devět kol. Pro mě byl pan Jiří vítězem. Jeho vytrvalost byla úžasná. Byla mi zima, nohy mi začaly mrznout, prsty jsem měla zachumlané v kapsách, šálu jsem natáhla až na nos. Musím vydržet, říkám si. Vítěz, nějaký mladý muž Honza, doběhl do cíle. Byl o tři kola napřed před ostatními. Když jsem zimou už nemohla vydržet, pan Jiří zrovna dobíhal sedmý kilometr. Ano, čtete správně, tento osmdesátiletý muž už dobíhal sedmý kilometr bez nějaké přestávky. Já jsem zimu neustála, ale pan Jiří mě zahanbil. Skláním se před vitalitou stáří.

Lydie950 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete