Šmejdi

Navštívila jsem svou babičku. Jezdila jsem k ní často a ráda. Milovala jsem její domeček, zahrádku, vyprávění, její kuchyni a především babičku jako takovou. Vždy jsem se k ní těšila. Přivítaly jsme se a já nejdřív zkontrolovala dům, s čím bych mohla babičce pomoci.

„Babi, kde máš tu komodu?“ všimla jsem si volného místa. Stávala tu krásná malovaná komoda. Babička ji používala jako malý prádelník. Bez ní působila místnost prázdně, studeně, neosobně. „Vždyť už byla stará, měla jsem ji ještě po mamince,“ odpověděla babička.

„Snad jsi ji nevyhodila?“ lekla jsem se.

Pravda byla ještě horší. Jak mi později babička řekla, k domku, kde bydlela, přijelo cizí auto. Z něj vystoupila cizí žena s mužem. Klepali na dveře a vyprávěli dojemnou příhodu o tom, jak mají rádi staré věci. Připomínají jim prý rodiče, které už ani jeden z nich nemá. A rádi by od místních usedlíků, v obci bydleli převážně starší lidé, něco koupili na zařízení vlastní chaloupky.

„Mně byla vlastně k ničemu. Tak udělá radost jinde,“ řekla babička naivně.

„Babi, víš, jakou měla ta stará komoda hodnotu?“

Babička rozhodně nevěděla. Co bylo staré, mělo podle ní nízkou cenu, co nové, bylo cenné. Neuvědomila si hodnotu starožitností a už vůbec si neuvědomila, že v dnešní době existují lidé, kteří druhé obelžou a obohatí se na nich.

„Kolik ti za ni vlastně dali?“ 

Babička ukázala papírovou stokorunu a o mě se pokoušel infarkt.

„Zítra chtějí přijít znovu, chtějí koupit ještě tamtu skříň a už jim ve vozíku na ni nezbylo místo. Já jim ji nabízela zdarma, ale oni nedali jinak, než že mi za ni dají taky stovku,“ doplnila babička. „A vedle od Kropáčků taky vezli nějaký nábytek,“ dodala.

Stará malovaná almara měla jistě mnohem vyšší hodnotu, než ona komoda. Byla krásně zachovalá, z kvalitního dřeva. Jak jsem zjistila, dvojice skupovala nábytek a starožitnosti po celé vesnici. A kdo ví kde ještě?

Na podivnou dvojici jsem si do dalšího dne počkala. Nikam jsem nespěchala a babička byla taky ráda, že nebude přes noc v domečku sama.

„V kolik mají přijet?“ zajímalo mě následující ráno. „Říkali, že kolem poledne. No vidíš, chtěla jsem napéct aspoň buchty, určitě by jim chutnaly.“ 

„Tak ty buchty rozhodně nepeč. Nebo je upeč, pro nás dvě,“ usmála jsem se na babičku.

V pravé poledne u domku zastavil automobil. Přívěsný vozík za ním byl prázdný, připravený pojmout vše, o co se důvěřiví stařečci nechají připravit. Schválně jsem se zavřela do druhé místnosti, aby o mně příchozí nevěděli. Když už si mysleli, že mají skříň jistou, vyšla jsem.

 „Vy jistě víte, že ta skříň má mnohem vyšší hodnotu. V každém pořádném starožitnictví by babičce nabídli mnohonásobně víc,“ udeřila jsem na ně. „A radost by udělala i kdejakému muzeu.“

 Muž a žena se zarazili, pak mě ale začali přesvědčovat o tom, že daná skříň nemá takovou hodnotu, jako si myslím. Dokonce se vylíčili jako dobrodinci, kteří skupují staré nepotřebné a bezcenné krámy, aby starým lidem ulehčili a dopřáli jim trochu radosti na stará kolena. Já ale věděla své. Požadovala jsem navrácení babiččiny komody.

 „My jsme ale za ni už zaplatili,“ ohradili se návštěvníci. „Však my vám tu stovku milerády vrátíme. Sami říkáte, že je to starý, nepotřebný a bezcenný krám. Já babičce dám klidně stovku a nic za to nebudu chtít.“

Návštěvníci chtěli kvapně odejít. Když jsem jim ale řekla, že zavolám policii, zarazili se. Upozornila jsem je ještě, že mám zapsanou registrační značku jejich vozidla. Ač neradi, babičce skutečně ještě ten den komodu vrátili. Já ji následně nechala ohodnotit. Zajímalo mě, jakou má skutečnou hodnotu. Dva odborníci mi garantovali cenu převyšující dvacet tisíc.

 Babičce jsem zakázala kohokoli cizího pouštět do baráku.

„Kdyby přišel kdokoli cizí, spoj se nejdřív s námi,“ radila jsem jí.  „A co mám jako říkat?“

„Nic. Vždyť by tě tu mohl někdo také zabít!“

 Babičku jsem sice tímto tvrzením vystrašila, to ale splnilo svůj účel. Nemohla jsem přestat myslet na povedenou dvojici. V širokém okolí skupovali staré a hodnotné věci za drobné. Nevěřila jsem, že byli tak hloupí a starožitnosti umisťovali do nějaké staré chalupy.

 Když mi babička za nějakou dobu řekla, že byli u její známé o dvě vesnice dál, u které si zamluvili celou starou ložnici, samozřejmě také za stovku, rozhodla jsem se konat.       

„A kdy si pro tu ložnici mají přijet?“ zeptala jsem se.

„Zrovna zítra, kolem druhé odpoledne. Prý si musí sehnat nějaké větší auto na přestěhování.“

Rozhodla jsem se zavolat policii. Ta posléze zjistila, že mé podezření nebylo liché. Manželský pár vlastnil velké starožitnictví v centru Prahy. Rozjížděli se po širokém okolí a tahali staré lidi za nos, obírali je o hodnotné věci, které pak prodávali nikoli za stokoruny, ale tisíce i desítky tisíc korun. Za svou podvodnou kariéru si tak přišli na slušné peníze.

Mám dobrý pocit, že jsem tak alespoň na chvíli překazila činnosti supů, kteří jsou velice flexibilní. Tito chtěli nábytek, jiní začali později prodávat deky, hrnce, mixéry, nebo nabízet přechod k nevýhodným poskytovatelům energií a zájezdy, kde nutili staříky ke koupi krámů.

Šmejdi byli, jsou a budou, a proto se vyplatí být na pozoru a chránit také ty nejohroženější - seniory.