Spolužák Radim

Na základní škole jsme měli spolužáka Radima. Radim byl docela hodný kluk, jen malinko pohodlný. Zatímco my ostatní jsme stále někde běhali, jezdili na kole nebo skákali, Radim se mnohem radši držel doma. Snil o tom, že se jednou stane kuchařem, protože se zajímal o vaření, nebo lépe řečeno o jídlo. Po škole jsme se rozprchli každý jinam a o Radimovi jsme dlouho neslyšeli. Pak jsem se nějak dozvěděla, že má dvě děti a je, stejně jako několik dalších spolužáků, rozvedený. Tenkrát se rozváděla také má nejlepší kamarádka ze třídy, Tereza. Táhlo nám na padesát, mládí bylo pomalu za námi, někomu se život nevyvedl a někdo byl na tom lépe. Tak už to chodí.

Nějaký čas jsem pracovala v zahraničí. Potřebovali jsme s manželem peníze na rekonstrukci domu, děti už byly dost velké, a tak jsme odešli oba do Německa, abychom si vydělali nějakou korunu navíc. Když jsem se vrátila zpět domů, byla jsem hodně sama. Měla jsem sice manžela, kamarádky se ale rozprchly a některé, bohužel, dokonce zemřely. Kontaktovala jsem Terezu a domluvila se s ní, že si sedneme na kávu a popovídáme o životě. Domluvily jsme termín, který vyhovoval nám oběma, a já se na kamarádku těšila.

Velmi mě překvapilo, když mi Tereza sdělila, že se po rozvodu podruhé vdala.

„To jsi toho neměla dost?“ ptala jsem se. Byla jsem přesvědčená o tom, že kdyby ode mne manžel odešel, nehledám už jiného chlapa.

Tereza mě překvapila podruhé, když mi sdělila, že si vzala našeho bývalého spolužáka ze školy. Ukázala mi fotku zavalitého chlapíka. Oči a úsměv mě přesvědčily o tom, že to je on. Jednalo se o Radima. „Ten ale přibral!“

Kamarádka  přiznala, že náš bývalý spolužák se poněkud zakulatil. Stal se kuchařem, jak si přál, a v práci měl stálý přístup k jídlu. S pohybem na tom byl podobně, jako kdysi, nebo dokonce hůř. „Nechce moc chodit, všude jezdí autem,“ povzdechla si kamarádka. Pak už jsme mluvily o něčem jiném.

Později jsem je viděla dokonce osobně. Radim byl jako soudek a vedle sošné Terezy vypadal jako obr. Sotva dýchal. Když se ale měli rádi, proč bych to kamarádce rozmlouvala?

Zhruba po půl roce začal mít Radim větší a větší potíže s nohami. Dostal příkaz od lékařů, aby zhubl, ale nedařilo se mu to splnit. Rád se dobře najedl, v tom se nezanedbával, a pohyb byl pro něj nepřítelem číslo jedna. Jeho žena Tereza byla bezradná. Ta Tereza, která tak ráda chodila, běhala a jezdila na kole! I ona se v tu dobu malinko zakulatila, pořád to ale byla pěkná ženská. To se o jejím kulatém potícím se choti nedalo říct. Přitom by stačilo, aby zhubl nějaké dvě nebo tři desítky kilo. Radimova kolena trpěla víc a víc, až se opět vypravil k lékařům. Zůstal doma na nemocenské, protože už se skutečně nemohl pohnout. Byla nutná výměna kolen, nejdřív měl ale Radim zhubnout nejlépe pod sto kilo tělesné hmotnosti. Když se to dozvěděl, měl 135 kilogramů. Tereza začala vyvařovat dietně. Ona zhubla, Radim nikoli. Tereza měla podezření, že se její choť dojídá jídlem, které si objednává na donášku domů. Alespoň její stará sousedka jí jednou prozradila, že kdykoli jde Tereza ven, třeba do obchodu, přijíždí právě k nim auto s pizzou a podobnými pochoutkami.

Tereza manželovi domlouvala, jak mohla, s jediným výsledkem. Po třech měsících zhubl Radim o pět kilo. Bolest kolenou ho tou dobu sužovala tak, že lékaři se rozhodli ho operovat, ač nezhubl tolik, kolik měl. Upozorňovali ho ale, že operace bude víc riziková. Co by ale neudělal Radim pro to, aby se zbavil bolesti?

Po operaci byl Radim ve vážném stavu. Jeho tělo implantát nepřijalo. Ocitl se tak připoutaný na lůžku. Byl závislý na druhých a stále ležel v nemocnici. Lékaři čekali, až se jeho tělo připraví na novou operaci, po které by tělo mohlo nový implantát přijmout. Po pěti měsících se zdálo, že nastal ten pravý čas. Těch pět měsíců Radim jen ležel a ještě víc přibral. Nechával si totiž nosit od ostatních pacientů drobné pochutiny z nemocničního bufetu. Operace ale byla nevyhnutelná. Těsně před jejím termínem dostal Radim do nohy silný zánět. Během tří dní mu noha celá zčernala a hrozila celková otrava organismu. Lékaři museli přistoupit k nevyhnutelnému, a sice k amputaci nohy pod kolenem. Tak se dostal Radim na invalidní vozík. Měl ale stálé bolesti. Ač nohu neměl, cítil bolest právě tam, kde už nic nebylo. 

Byl propuštěn z nemocnice a Tereza se o něj starala. Ač mu bylo sděleno, že se může naučit chodit i s jednou nohou, případně by mu mohli zhotovit protézu, Radim byl příliš pohodlný. Vymlouval se na bolesti a dál seděl na vozíku. Z nudy jedl víc, než kdy předtím. S vyšší váhou měl horší náladu a větší zdravotní problémy. Pomalu propadal depresím. Rady lékařů neposlouchal. Tereza se tehdy snažila ho rozhýbat. Domlouvala mu, že ho vezme na procházku, někde zastaví a on se pokusí ujít alespoň pár kroků. „Abych byl druhým pro srandu?“ rozčiloval se Radim. Kamarádka měla s mrzoutem jen samé trápení. Docela jsem se jí divila, že ho dávno neopustila.

Asi rok jsem pak Terezu neviděla. Měla jsem spoustu práce, ona také, a nebyl čas se setkat. Nedávno jsem ji zase potkala. Byla jsem ráda, že ji vidím. Tereza byla ale zasmušilá. Když jsem se dozvěděla, co ji potkalo, nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším.

Radim byl upoutaný na vozík, pobíral invalidní důchod a Tereza se o něj mimo práce starala. Jednoho dne mu ale začala černat i druhá noha, která byla dosud v pořádku. Měl velký strach, že ani druhou nohu lékaři nezachrání a budou ji muset amputovat. Místo návštěvy lékaře ho jeho strach z bolesti a další amputace dohnal k sebevraždě. Jedno dne, když byla Tereza v práci, posbíral odvahu a otrávil se léky, které si pro ty účely střádal delší dobu. Tereza přišla ten den domů až v pozdních večerních hodinách, protože měli v práci uzávěrky a chyběla jim kolegyně.  Ač ihned zavolala záchranku, Radim byl hospitalizován v kritickém stavu. Po dvou měsících, kdy byl uveden do umělého spánku, nakonec zemřel.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10