Štěstí a smutek

Zdálo se mi, že den v práci nemá konce. Ale dočkala jsem se a cestou domů jsem přemýšlela, co si vezmu na sebe. Doma jsem před zrcadlem vyzkoušela asi pět variant, než jsem byla spokojená. Akorát jsem odložila do skříně poslední rozházené kousky oblečení, když došla domů mamina. „Jdu do kina,“ odpověděla jsem na její otázku, kam se chystám. A ona na to: „S tím, co šel včera večer vedle tebe z vlaku?“ „Ty jsi si ho všimla?“ „No jasně, jen jsem čekala, jestli něco povíš sama.“ Já ale původně nechtěla nic oznamovat předem pro případ, kdyby to nevyšlo, aby se mě nikdo nic zbytečně nevyptával.

Měla jsem však jeden problém. Pavel v rychlosti řekl, že se sejdeme na náměstí, ale neřekl na kterém. U nás jsou totiž dvě, každé na jednom konci dlouhé pěší zóny. Vymyslela jsem to tak, že půjdu na to, kam chodí víc autobusů městské dopravy a kdyby do pěti minut nedošel - předpokládala jsem, že nebude chtít meškat - tak se do 15 minut dokážu pěšky rychle dostat na to druhé a doufat, že by tam 20 minut na mě čekal. S rychlou chůzí jsem problémy neměla, tak by to mělo vyjít. Ale svůj plán jsem realizovat nemusela. Došla jsem ještě o 10 minut dřív a postavila jsem se dál tak, abych měla přehled, ale abych nebyla hned na očích.

štěstí a smutek

Po chvilce jsem ho uviděla a moc jsem se zaradovala, že si to přes noc s tím setkáním nerozmyslel. Stál tak, aby ho bylo dobře vidět, tak jsem si ho chvíli prohlížela - ve stoje z dálky jsem ještě neměla možnost si ho omrknout... Vždy se mi líbili blonďáci s modrýma očima. On měl však k tomu hodně daleko. Tmavé vlasy, tmavé oči, celkově takový Italský typ. Rozhodně nebyl tuctový a jak jsem až později zjistila, dost přitahoval ženskou pozornost. Pak když se akorát otočil zády, jsem k němu potichu zezadu došla: „Ahoj, čekáš na mě?“ Bylo na něm znát, že ho těší, že mne vidí. Měli jsme ještě čas, tak že se trochu projdeme. Povídali jsme si, vždy bylo o čem a to kino jsme nakonec nestihli. Tři hodiny jsme strávili procházením, pak mě doprovodil na zastávku autobusu a domluvili jsme se na zítřek na kino - pokus číslo dva.

Následující večer jsme se potkali na tom samém místě a pro jistotu jsme šli hned směrem kino. Koupil lístky a ještě před kinem mne vzal za ruku. Byla jsem celá šťastná. Líbil se mi totiž čím dál víc, nejen vzhledem, ale i povahou a vlastnostmi.

Zase večer u autobusu jsme se domluvili na zítřek.

Další večer byl fajn, všechno v pohodě, ale jeho závěr se stal pro mě noční můrou.

Trochu jsme se zdrželi a já pospíchala na poslední autobus, co jezdil k nám na sídliště. Viděli jsme ho už, jak přijíždí, tak akorát jsme doběhli k němu, stihla jsem nastoupit. Pavel mi ještě zamával a mně vtom došlo, že jsme si nic dalšího nedomluvili a já nevím, kde ho mám hledat. První myšlenka byla, že hned na první zastávce vystoupím a poběžím zpátky, jestli tam náhodou ještě nebude. Ale když ne, co pak? Byla skoro půlnoc a nevím, jak bych se dostala v noci sama domů. Pak přišla další myšlenka: Co když to udělal schválně? Že se mu na mně něco znelíbilo a než by mi musel něco říct, tak se mě takhle jednoduše zbavil? A tak jsem seděla v skoro prázdnem autobusu, koukala do tmy a utírala si slzy. Že já husa se ho nezeptala na celé jméno. Co o něm vím? Jmenuje se Pavel, chodí poslední ročník na medicínu, bydlí na vysokoškolském internátu a vím město, kde je doma.

A co ví on o mně? Taky křestní jméno, na kterém sídlišti bydlím a že pracuji v nemocnici v laboratoři. Nemocnice ale máme ve městě tři velké a jednu malou a v nich laborek spousty. Takže taky nic moc. Došla jsem domů a nemohla ani na chvíli usnout, jak mi to bylo líto, že jsem to takhle zkazila.

Následující den jsem se vydala večer na naše místo o stejném čase jako v předchozí dny, ale čekala jsem marně. Nedošel. Po hodině jsem to vzdala a smutně si pomyslela, že asi vážně ztratil zájem a udělal to schválně...

Areiv - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete