Svět je malý a o náhody není nouze

Nejsem žádný extra jazykový talent, ale od malička mě fascinovalo, když někdo uměl mluvit cizí řečí. Když jsem byla malá, občas k nám přijela maminčina spolužačka z Německa s rodinou a já jsem hltala každé německé slovo, které si teta vyměnila s manželem. S námi mluvila česky. Vždycky jsem po takové návštěvě vytáhla maminčiny staré učebnice němčiny pro samouky a snažila se naučit něco sama.

Na základní škole jsem se učila pouze rusky. Na gymnázium jsem nastoupila přesně v roce 1989, takže jsme si k ruštině mohli zvolit jeden jazyk. Zvolila jsem si angličtinu. Ti, kteří nastupovali rok po nás, už ruštinu neměli a začali se učit angličtinu a němčinu. Jak jsem jim záviděla. Měla jsem pocit, že ruštinu už přece umím, je na čase učit se něco jiného.

Když jsem začala po maturitě pracovat, asi jsem měla pocit, že mi to učení chybí, tak jsem se konečně pustila do studia němčiny v odpoledním kurzu, jakých bylo v 90. letech všude spousta. Bylo nás asi dvanáct, většinou starší lidé. V mém věku tam byla Hanka. Padly jsme si do noty. Staly se z nás kamarádky. Občas jsme zašly po kurzu ještě na něco dobrého nebo jsme šly spolu do kina. Navštívila jsem ji doma, ona se přijela také k nám podívat. V kurzu jsme vydržely rok. Nebavilo nás to. Asi jsme si vybraly špatně. Byly jsme mladé a asi moc zbrklé, měly jsme pocit, že vše děláme moc pomalu, že stojíme pořád na místě. Pan učitel byl hrozně ochotný vše zopakovat několikrát pro ty, kteří nechápali. Ale ostatní to zdržovalo. Učil kromě večerních kurzů také na hotelové škole, což bylo zjevně jeho největším koníčkem. A tak jsme si uměli naprosto bravurně objednat Wiener Schnitzel mit  Kartoffelsalat, ale ostatní témata nás stále míjela. Po roce jsme už do dalšího ročníku nenastoupily.

S Hankou jsme se pak setkávaly stále míň. Já jsem začala při zaměstnání ještě studovat, Hanka začala chodit s přítelem. Měly jsme na sebe stále míň času. Přesně podle rčení „Sejde z očí, sejde z mysli“ se náš kontakt najednou zcela vytratil.

K němčině jsem se ještě několikrát vrátila. Občas jsem vyzkoušela zase nějaký kurz podle svých časových možností. Nejvíc jsem si zopakovala se synem. Když se začal učit němčinu na základce, byla jsem ve svém živlu. V podstatě jsem si s ním zopakovala to, co jsem se kdysi naučila. A když ukončil devátou třídu, naskytla se mi úplně nová příležitost. Moje mamka mi nabídla, jestli nechci chodit do němčiny s ní, že jim odešel jeden pán a potřebovali by dalšího do počtu. Tak jsem se po téměř 30 letech vrátila zase do školních lavic.

Setkávali jsme se jednou týdně a kurz mě nadchl. Nejdřív jsem měla strach, že toho neumím tolik, že budu stále pozadu, ale podařilo se mi s mými spolužáky udržet krok. Ve skupince nás bylo jen šest, bylo to optimální na to, aby se člověk dostal v hodině ke slovu a byl nucen mluvit. Novinkou pro mě byl „německý“ víkend. Paní učitelka zorganizovala intenzivní kurz němčiny na chatě pro nás a ještě jednu skupinku lidí, kterou učila v jiném městě. Měli jsme se setkat na místě v pátek v podvečer. Dojeli jsme na místo, paní učitelka nás ubytovala a sešli jsme se v jídelně, kde jsme měli začít s němčinou. Mí kolegové už se s tou druhou skupinou znali, ale já jsem byla s nimi poprvé.

Posadili jsme se ke společnému stolu a paní učitelka mě chtěla zrovna představit, když jedna z těch paní vykřikla: „Pavli, ahoj! Kde se tu bereš?“  

Ano, byla to Hanka. Inu, o náhody není nouze, jak se říká v jedné pohádce. Sešly jsme se po tak dlouhé době. A zase v němčině. S tou druhou partou si na našich společných víkendech dobře rozumíme. A s Hankou jsme obnovily naše staré přátelství. Kromě toho, že se každý rok vidíme na chatě a zdokonalujeme němčinu, občas si napíšeme, zavoláme si, sejdeme se ve městě. A němčinu se učím pořád. Naše učitelka říká, že učení jazyků cvičí mozek a paměť. Tak snad na sobě uvidím výsledek...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10