Vyrůstala jsem v krásné době. Lidé k sobě byli ohleduplnější, přátelštější a celkově lidštější.
V našem sousedství bydlela rodina Svobodova. Měli dceru, Lindu, jedináčka, která byla v mém věku. Linda byla odmalinka rozmazlována a její schopnosti byly vždy přeceňovány. Byla to obyčejná průměrná holka. Protože se naši rodiče přátelili se Svobodovými, tak jsme se my se sestrou „musely“ kamarádit s Lindou. I na základní školu jsme nastoupily s Lindou současně, do stejné třídy, a Linda se usadila v lavici vedle mě. Učení jí ale nijak nešlo. Častokrát chodila paní Svobodová orodovat za svou dceru do školy. Nejednou přinesla pedagogickému personálu nějakou tu drobnost jako všimné, aby zamhouřili nad Lindou oči. Linda plavala ve všech předmětech a jen díky shovívavosti, kterou prokazovali učitelé, nepropadla. Já ji dostala na starost, musela jsem ji ve volnu doučovat matematiku i český jazyk, když už jsme seděly v jedné lavici a bydlely v jednom domě.
Byla to velká práce, Lindu cokoli naučit. Moc toho nechápala, ač jsem se snažila jí vědomosti vpravit do hlavy. Jako jedničkářka jsem učivo ovládala a doma jsem se nemusela učit. Místo vlastních zálib jsem trávila volný čas s Lindou. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená.
Ve vyšších ročnících se Linda toulala se staršími kluky, jako první ze třídy byla na diskotéce, přišla do školy s trvalou a měla zlaté šperky od rodičů. Ano, Linda si mohla dovolit snad vše. Nakonec jen díky mému úsilí a vlezlosti Lindiných rodičů Linda ukončila základní školu a nějakým zázrakem se dostala na učební obor. Já nastoupila na výběrovou střední školu, a tak jsem se Lindy zbavila. Těsně před mou maturitou řešili Svobodovi naprosto jiný problém, než rodiče ostatních našich vrstevníků. Linda si přinesla domů dáreček v podobě těhotenského bříška. Přišla k němu zřejmě někde na diskotéce, a možná ani ona sama nevěděla, kdo je šťastným tatínkem. Tehdy se dalo těhotenství přerušit.
Já odmaturovala a pokračovala jsem ve studiu na vysoké škole, Linda šla do práce. Její rodiče jí vždy kryli záda a stáli za ní i v případě, že po pár měsících o zaměstnání přišla. Vydržovali ji dál, a když Linda v osmnácti přišla s tím, že je opět těhotná, koupili jí za úspory byt. Otec dítěte si Lindu odmítl vzít. Rozmyslel se až ve chvíli, kdy byl její holčičce rok, a to z důvodu, že alimenty, jak prohlásil, jsou drahé. A tak se ti dva vzali. Lindina dcerka neměla ještě ani dva roky, a už se Linda rozváděla. Přesto se její rodiče vyjadřovali tak, že mají tu nejlepší dceru. Přece nezůstane s chlapem, co nic neumí? Ve skutečnosti byl Lindin první muž slušný a pracovitý chlap. Jen nesnesl Lindinu panovačnost a její přelétavost vůči mužům, a také její lenivost. Linda střídala práci za prací, nikde ale nevydržela déle než rok. S muži to bylo ještě horší, ty střídala nejdéle po měsíci. Nakonec se podruhé vdala a čekala druhé dítě. Zkrátím to. Já se také vdala a měla spokojené manželství, ve kterém se narodil krásný, zdravý a chytrý syn. Když mi můj manžel umíral na zlou nemoc, byla Linda už potřetí vdaná a čekala třetí dítě. Tehdy Lindě zemřel tatínek. Zdálo by se, že o to víc přilne k mamince, která se v ní viděla. Linda ale chodila za mámou jen občas, a pokaždé si z návštěvy odnášela dary a peníze. Paní Svobodová měla už jen svou dceru, a tak jí náležitě přála. Když už Linda měla tři děti, maminka jí zaplatila větší byt.
Abych Lindě nekřivdila, občas jsem ji zahlédla, jak jde maminku navštívit. Já chodila a chodím za rodiči denně. V letošním roce se Linda vdávala už pošesté. Tentokrát, jak tvrdila její maminka, už nenarazila. Vzala si bohatého podnikatele s velkým domem. Možná si paní Svobodová myslela, že si ji časem dcera vezme k sobě, protože jí byla diagnostikována cukrovka. Přece jenom, mí rodiče i paní Svobodová mají už přes osmdesát let. Paní Svobodová si píchala denně inzulin a po operaci kolenou měla problémy i s nákupem. Čím větší měla paní Svobodová problémy se zdravím, tím méně se u ní Linda zastavovala. Maminka se pro ni stala obtížnou.
Nedávno se na oknech paní Svobodové objevil inzerát realitní kanceláře, že byt je na prodej. To jsem netušila. Až od svých rodičů jsem se dozvěděla, že paní Svobodová měla úraz, spadla a škaredě si pochroumala nohu. „Aha, tak Linda si ji vzala asi k sobě, když teď bydlí ve velikém domě, že?“ zajímalo mě.
Kdepak. Mýlila jsem se. Linda maminku vystěhovala do léčebny dlouhodobě nemocných. Paní Svobodová denně v léčebně plakala a chtěla domů. Trápila se tam. Stále ale doufala, že si pro ni Linda přijede a vezme si ji k sobě. Má přece bohatého muže a tři děti? Snad se o ni někdo postará?
Ještě včera visel na bytě paní Svobodové inzerát, že byt je na prodej. Jak jsem se ale nedávno dozvěděla, paní Svobodová žije v představě, že Linda byt už dávno prodala. Alespoň tak jí to dcera řekla. Linda dobře ví, že její maminka z léčebny nemůže a nemůže se ani přesvědčit o tom, že jí dcera lže. A Linda se tak jistí. Co kdyby se její mámě nohy spravily a chtěla by se vrátit domů? Musela by jí chodit na nákupy, občas jí uvařit, uklidit a postarat se o ni. Tomu také paní Svobodová celou dobu věřila. Svou dceru rozmazlovala a dala jí veškeré finance, které měla. Když žil ještě pan Svoboda, chodil Lindě pomáhat s domácími pracemi, jako bylo malování bytu apod. A dcera se jim za veškerou péči takto odvděčila. Když Lindu občas potkám, tváří se, jako by byla víc než my ostatní. Přitom se snažila celkem třikrát dodělat si alespoň maturitu a ani jednou se jí to nezdařilo. Zaměstnání stále střídá a ve větší míře se nechává živit mužem. Dvě z jejích dětí s ní téměř nemluví.
Linda mi byla často dávána za vzor i mými rodiči. Zdála se jim vyzrálejší, společenská a víc do světa. Ano, byla. Zažila zatím šest manželství, a možná to není poslední číslo, má tři děti a neumí se postarat o jednu jedinou mámu. Myslím, že si nyní mí rodiče uvědomili, koho mi dávali za vzor. Sami často litují paní Svobodovou, která se trápí a pláče a vlastně už jen čeká na smrt.
ChytráŽena.cz