Byli jsme mladá rodina. První syn se nám narodil půl roku po svatbě. Následovala dcera Kateřina, ta byla jen o dva roky mladší, než prvorozený Honzík, a tři roky na to se narodila Markétka.
Sotva se začala Markétka stavět na vratké nožky a syn Honzík nastupoval do školy, uhodil jsem se při zvelebování domova do hlavy. Nic zvláštního to nebylo, jen takové ťuknutí, kterých zažije chlap na baráku za svůj život nespočet. Ani k lékaři jsem nešel. Druhý den jsem šel normálně do práce.
Asi týden poté jsem se vrátil ze zaměstnání domů, žena přede mne postavila oběd na stůl a odešla za dětmi do dětského pokoje, protože se tam ty starší hádaly o hračky. Pak už to vím jen z doslechu. Manželka byla vedle v pokoji prý jen několik okamžiků. Když se ale vrátila, ležel jsem na zemi a škubal končetinami.
„Dokonce ti z pusy tekly sliny,“ líčila mi později. A tak zavolala záchranku. Odvezli mě do nemocnice, kde mi udělali nejrůznější vyšetření, a já zůstal v šoku. Byla mi zjištěna poúrazová epilepsie.
„Opravdu jste se někdy v minulosti nebouchl silně do hlavy?“ ptali se mě a já si vzpomněl na to bouchnutí při opravě domu.
Začal jsem
chodit k neurologovi a absolvoval spoustu rozhovorů a dalších vyšetření. Neurolog
se mě zeptal, čím se živím, a já, člověk upřímný, přiznal, že v zaměstnání
de facto vozím kolegy po stavbách a zajišťuji zásobování jak osobními, tak
nákladními vozy. Dodnes vidím, jak si lékař červeně poznamenal do mé karty „řidič
z povolání“ a to celé doplnil velkým vykřičníkem. Zároveň mě informoval,
že minimálně na čas přijdu o řidičák.
Tak se také do týdne stalo. Přišla obálka s modrým pruhem, kde mě příslušné úřady vyzývaly, abych přišel odevzdat svůj řidičský průkaz. Přišel jsem o možnost řídit, ale i pracovat. Zaměstnavatel neměl jinou pozici odpovídající mému tehdejšímu zdravotnímu stavu. To jsem oznámil své ženě, která mi na oplátku oznámila, že čekáme dalšího potomka. Ano, chtěli jsme velkou rodinu, a já byl rád. Zároveň jsem zůstal bez práce, naše auto bez řidiče a má žena, která neřídila, si lámala hlavu nad tím, jak se bude dostávat z vesnice do patnáct kilometrů vzdáleného města na pravidelné zdravotní prohlídky.
Zůstali jsme se třemi dětmi a dalším na cestě bez příjmu. Až do porodu mé ženy jsme byli plně odkázáni na sociální dávky. Manželka sice pracovala, měla ale velmi nízký příjem, který na obživu naší velké rodiny nestačil. Byl jsem nešťastný. Já, zedník, který se celý život živil rukama a posléze také řízením. I tu zedničinu mi zakázali dělat, protože jsem údajně nemohl pracovat ve výškách. Občas jsem si tajně přivydělal nějakou tou fuškou. Když se pak záchvat opakoval, dostal jsem strach, aby se náš čtvrtý potomek nenarodil jako pohrobek, a tak jsem bral jen interní práce v domech a netroufl jsem si na pořádnou zedničinu. A takové ty malé výpomoci nám moc peněz nepřinesly.
Pomalu jsem se utápěl v depresích. Měl jsem strach, aby mě manželka neopustila. Čekala sice se mnou dítě, v mém zdravotním stavu ale nebylo o co stát. V takové atmosféře se nám narodil malý Kubík. Miminko bylo zdravé, krásné a doma bylo místa dost. Uživili jsme tři děti, to čtvrté uživíme také, říkali jsme si. Nakonec, měli jsme se rádi, co by za to druzí dali.
Kubík měl
měsíc a já byl stále bez práce. Mé zdraví se ustálilo, léky začaly působit a já
se cítil jako dřív. Jen tu práci jsem nemohl najít, protože mě všude odmítali s tím,
že s mou diagnózou neprojdu vstupní zdravotní prohlídkou.
Pak jsme měli sraz po letech ze základní školy. Váhal jsem, jestli tam jít. Setkám se s úspěšnými spolužáky, budu poslouchat, čeho všeho dosáhli, prohlížet si fotky z exotických dovolených a já sám, nezaměstnaný kripl, nebudu mít čím se chlubit. Nakonec jsem šel a důvod k chlubení se také našel. Má krásná žena, mé čtyři zdravé, čilé a veselé děti byly důvodem mého štěstí a předmětem závisti mnohých rozvedených a žijících v nešťastném manželství.
Nakonec si
mě vzal jeden z bývalých spolužáků bokem. „Ty jsi byl
vždycky šikovný. Pokud chceš, zaměstnám tě v mé firmě. Všechna zdravotní
rizika si vezmu na sebe, neboj. Já ti věřím, kámo,“ řekl Tomáš, kluk z první
lavice, premiant třídy, chytrý kluk, ale levý jako turecká šavle. Tak jsem si
ho alespoň pamatoval ze školy.
Jak Tomáš slíbil, tak své sliby splnil. Přes jeho švagra, lékaře, který vyřizoval vstupní prohlídky jeho zaměstnancům, jsem dostal příslušný štempl a mohl nastoupit. Platově jsem na tom byl ještě lépe, než v předchozím zaměstnání. Jen o řidičáku jsem si mohl zatím nechat zdát. I má žena byla spokojená. Pracoval jsem jako ďas, těšil se ze života a konečně nosil domů plat a nespoléhal se na státní dávky.
Rok se s rokem sešel, děti vyrostly, dvě nejstarší absolvovaly vysokou školu, Markéta končí střední a náš nejmladší Kubík končí základku. S ženou jsme stále spolu, ani na okamžik ji nenapadlo, že by si našla někoho jiného. Spojila nás láska, spojují nás naše děti, dům i hromady zážitků. A já se po deseti letech na lécích proti epilepsii konečně zbavil léčby a po dalším roce bez záchvatu se mi vrátil i řidičák. Už nám nic neschází. Můžeme si vyjet na společnou dovolenou autem, žádná výška mě nezastaví. Jen při každém úderu do hlavy možná zbytečně běhám k lékaři. Co kdyby se minulost opakovala?
ChytráŽena.cz