Tchyně a uzený, nejlepší jsou studený

Vždycky když se jednou za čas sejdu s kamarádkou nad sklenkou vína, abychom si tak nějak lehce postěžovaly, poklábosily a navzájem se utěšily, že by mohlo být hůř, zakončíme debatu na téma tchyně.  Bohužel ta moje zatím vede. I když abych jí nekřivdila, poslední rok mě nechala docela na pokoji. A nebo je to tím, že jsem se už obrnila vůči jejím neustálým narážkám na cokoli, co se týká mé osoby, či snad jí došly nápady, jak mě terorizovat.

Když mě manžel vzal poprvé před několika lety ukázat domů, říkala jsem si: fajn ženská. Tehdy přítel mi nadšeně vyprávěl, jak si mě maminka chválila, jak je rád, říkala jsem si – bezva, mám vyhráno. Jo, to jsem se teda pekelně zmýlila. Krátce potom to začalo, nejdřív nenápadně. „Pěkné šaty,“ pochválila mě, když jsme byli u nich na návštěvě, než jsem se stačila nadechnout na děkuju, přišlo zpražení ,„někomu jinému by slušely víc“. Pokračovalo to nenápadnými poznámkami. „Nepřibrala jsi? Ty bys tolik jíst neměla.“ Musím podotknout, že si nemyslím, že bych se svými 55 kg působila tlustě. 

Když na rodinné oslavě ode mě nenápadně odstrčila tác s chlebíčky, který přímo přede mě dala jedna tetka, bylo mi do breku. Přítel nikdy o ničem nevěděl, samozřejmě že to dělala vždy, když nebyl na blízku. Když sem se mu se svým podezřením svěřila, vysmál se mi, že je to blbost. Vždyť přeci o mně tak pěkně jeho maminka mluví. Nějaký ten pátek uběhl a já se smířila s tím, že prostě některé věci musím skousnout, jelikož jakmile jsem něco zmínila před přítelem, pohádali jsme se. Snažila jsem se za každou cenu vypadat na návštěvě pěkně, mile, hledala jsem příležitosti, jak jí dokázat, že nejsem špatná.

Matinka ale nasadila těžší kalibr. Pozvala nás k nim domů na oběd, co následovalo, nebudu raději podrobně popisovat, lépe řečeno to, co bylo po obědě. Maminka mi dala do jídla nějaké projímadlo. Nejdřív mě to nenapadlo, pobrečela jsem si doma své mamince, jak jsem se styděla, že mi oběd u budoucí tchyně nesedl a ten mazec, co následoval a ona vyřkla své podezření. Když večer volala tchyně a divně se vyptávala, jak mi je a jak jsme dorazili domů, přišlo mi to podezřelé. Pořád jsem si ale říkala, že to by přeci neudělala, a že nemám být tak podezřívavá.

Cca po roce chození začal přítel chodit později z práce a se špatnou náladou. Když jsem se ptala, co se děje, většinou jen odsekl, že to nic není. Samozřejmě jako každá ženská jsem hned myslela na nejhorší a už si představovala „kyprou blondýnu“ u něj na baru J. Naštěstí jsem se drobet sekla, na druhou stranu bohužel opravdová „baba“ v tom přeci jen byla. Maminka! Po pár panácích z přítele vylezlo, že za ním chodí maminka, vždycky před zavíračkou, poněvadž prý jindy si s ním nemůže v klidu popovídat.  Prý jsem ho úplně zkazila a jsem ošklivá a on má samozřejmě na lepší. Přítel se mi bál cokoliv říct a samozřejmě ho to mrzelo.

V jednom mi ale tchyně pomohla, přítel pochopil, že ty sladké kecy před svědky nemyslí vážně a začal mi věřit, když jsem se svěřila s nějakými naschvály, co mi prováděla. Taky pochopil, že ty věčné dárky, co jsem dostávala, nebyly koupeny omylem (tričko k narozeninám vel. XXL a u toho ještě poznámka „no snad ti to bude“, no nebylo mi to ani teď v těhotenství) a přestal se tomu smát. Konečně ho to přestalo bavit a své mamince se postavil (bylo na čase), bohužel jsem za to samozřejmě mohla já, že její synáček je proti mamince a moje milá tchyně opět přitvrdila. Když jí bylo řečeno, že ona za ním nesmí, začala posílat do jeho práce (do restaurace na bar) různé slečny. Nevím, jak se jí to dařilo je ukecat, případně vůbec nalákat. Každopádně jednou se k němu nečekaně hlásila dávná spolužačka ze školy, že prý náhodou potkala jeho maminku a ona jí řekla, kde pracuje a prý by ji rád viděl. Jindy ho oslovila mladá sestřička od maminky z práce. (Vše – no možná to ani není všechno, jsem se dozvěděla až později, když už bylo po všem, a přiznám se, že jsem tomu snad ani nechtěla věřit a nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet.)

Přítel sám od sebe opustil bývalé zaměstnání a našel si práci blíž k našemu domovu, což jsem samozřejmě byla ráda, a došlo mi, že už je to opravdu nepříjemné i jemu. Jeho maminka to ale nějak pořád nechápala, a když už asi selhaly všechny její plány, pokračovala v taktice jak mě odradit na návštěvách, které jsme díky tomu postupně dost omezili. No možná i díky ní, jsme ten náš vztah tak nějak vybrousili a otužili a přítel mě požádal po pár letech o ruku. Říkala jsem si, že snad konečně pochopí, že mě má její syn opravdu rád a že mě začne snad aspoň trochu respektovat.

Nevím, zda jsem prostě jen já náročná, ale takový pocit se ke mně jaksi nedostal. Ba naopak, tzv. fópa nastalo na svatbě. Se smutným srdcem musím konstatovat, že jediný člověk, který nám zkazil svatbu, byla tchyně. Kvůli ní jsme přijeli pozdě na vlastní svatbu, jelikož  měla jet se synem v autě, a my na ni čekali, nebyla schopná přijít včas. Na svatbu se řádně oblékla – pojala to stejně, jako když jde na pohřeb. Na všech fotkách, kde je zachycena (bohužel jelikož seděla v první řadě, tak je to velmi často), má oči v sloup a nebo evidentně otrávený výraz. Po obřadu nečekala na focení a odjela napřed do restaurace, kde se dožadovala vpuštění ke stolu a jídla (naštěstí obsluha se nedala, a bránila stoly pomálu vlastním tělem). No a samozřejmě všem celou dobu dávala najevo vše, co se jí nelíbilo. A že toho bylo! Holt svatba byla podle nás a né podle jejích představ. Manžel po tomhle nechtěl vůbec vidět svou mámu, docela se pohádali a chvíli jsme za ní vůbec nejeli a ona samozřejmě taky neměla potřebu se ozvat. Nevydržela jsem to a ukecala  manžela, že se ponížíme a přijedem první. Musela jsem se hodně přemoct, ale nechtěla jsem úplně přetrhat vztahy, bylo mi to líto. Řekla jsem si, že mi ona za to nestojí a že jí musím ukázat, že jsem lepší než ona. Navíc nechci své budoucí děti připravit o babičku, sama jsem žádnou neměla a tak nějak pořád doufám, že jednou pochopí, že se mnou nemusí válčit. Asi jsem naivní a netuším, jak dlouho tohle odhodlání vydržím. Jsou chvíle, kdy mám chuť poslat ji někam… Kdy mě její chování opravdu hodně mrzí a uráží.

Naposledy se mě opravdu dotklo, když mě požádala o pomoc s přípravou pohoštění na jejích narozeninách, já tam kmitala celé odpoledne s chlebíčkama apod., aby mě nakonec představila svým známým jen jako nějakou „Petru“, zatímco když se na večer objevila mezi dveřmi přítelkyně manželova bratra (která nehnula ani prstem a ještě se nechala obskakovat), křičela tchyně na celou hospodu - to je zlatíčko mého synáčka. A já potupně každému zvlášť musela odpovídat na dotazy – ke komu patřím, že jsem manželka druhého syna. Vím, že to jsou prkotiny a čert to vem!  Ale prostě ...ááá… Co dodat…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10