Ten, kdo má poslední slovo, občas není ten šťastnější

Měla jsem tříletý vztah. Uvědomovala jsem si, že Pavel je trošku jiný než já, od samého začátku. Byl silný, holdoval jídlu a nerad se hýbal. Musela jsem se kvůli němu vzdát kola, na kterém jsem prakticky vyrostla. Lidé si ze mě dělali legraci, že mám cyklistické sedlo srostlé se zadkem, tak jsem měla cyklistiku ráda. Také hory a túry jsem milovala. Nebylo nic, co by mě o víkendu zastavilo, abych nevzala batoh a nešla do lesa. Pavla ale bolela záda i při delší procházce. Mohla za to jeho obezita.

Byl ale veselý, milý a hodný. Rozuměl si i s mými rodiči. A tak jsem se postupně vzdala svých velkých zálib. Jediné, co mi zůstalo, byla voda a saunování. I přes počáteční Pavlův stud jsem ho přiměla k návštěvám bazénů, saun a v létě i venkovních vodních ploch určených k rekreačnímu plavání, a Pavlovi se to začalo líbit. A tak jsme chodili pravidelně plavat a do sauny a v ostatních volných chvílích mě Pavel rád zval na večeře, do kaváren i do cukrárny.

Zpočátku se mi to nelíbilo, po čase jsem si ale zvykla. Pila jsem horkou čokoládu, dopřávala si kávu s nadýchanou šlehačkou a dokonale vyvedené cukrářské výrobky. Po nějaké době to začalo být znát i na mé postavě. Svým šatům jsem poněkud odrostla. Nebylo to ale tak okaté, protože Pavel se snažil mi zalichotit. Občas mi koupil nějakou halenku nebo jiný kousek do šatníku, vždy v o něco větším čísle, než bývalo mé dosavadní, a tak jsem měla pocit, že mi to stále sluší, jsem šik a ostatním se líbím.

Po roce zjistili Pavlovi cukrovku. Obrečel to. Pro něj byla představa, že se bude muset vzdát sladkého, téměř neslučitelná se životem. A co víc, Pavel dostal příkaz od lékaře, že se musí hýbat, sportovat, cvičit. A tak začal chodit po práci alespoň po parku a na jiná odlehlejší místa ve městě. Vídali jsme se jen o víkendu, každý bydlíme v jiném městě. O víkendu mě ovšem dál zval do svých oblíbených kaváren a cukráren.

„Proč mě sem vodíš, když to sám nesmíš?“ ptala jsem se nejednou, když jsem seděla u stolečku, nadýchaný zákusek přede mnou a vedle stejně nadýchaná, sladká káva s čepicí šlehačky. Pavel sám seděl u lehké kávy bez cukru. „Mám radost, když ti chutná, když já sám už to nesmím,“ říkával. A já mu chtěla udělat radost. A, světe, div se, opravdu mi chutnalo. Já, holka, která milovala pohyb a zákusek si dala nanejvýš jednou do měsíce, přijímala pravidelnou každotýdenní dávku cukru s pokorou a vlastně i radostí.

Po dalším roce Pavel zhubl úctyhodných čtyřicet kilo živé váhy. Vypadal dobře. Část jeho ztracené váhy se poněkud přestěhovala jinam, na mou maličkost. Po dvou letech naší známosti jsem měla o dvacet kilo víc než na počátku, zadýchávala jsem se a byla jaksepatří líná. I na bazén mě musel Pavel občas přemluvit. Pavel byl najednou krásný. Z jeho dvojité brady se vyklubala jen jedna a z rozložitého pozadí se vyloupla přitažlivá prdelka. Zato mé staré oblečení dávno odpočívalo v šatníku, protože jsem se do něj nedokázala nasoukat. Měla jsem ale Pavla a jeho lásku. Měla?

Dávno to nebyl ten bezstarostný, veselý a dobrácký Pavel jako na začátku. Přestože jsme to od začátku měli tak, že jsme se pravidelně navštěvovali a trávili víkend občas já u něj, pak zase on u mě, Pavel se začal měnit. Když jsem byla u něj, kde měl jen jednu místnost s dvoupostelí, začalo mu vadit i to, že jdu v noci na toaletu.

„To nemyslíš vážně? A to mám teď dál spát? Ráno vstáváme do práce, a ty se tu producíruješ?“ pohoršoval se, přestože jsem cestu na toaletu podstupovala minimálně. To Pavel s cukrovkou putoval za voláním přírody pravidelně. Přetočila jsem se vždy na druhý bok, a spala jsem dál, nijak mi to nevadilo. A tak jsem navrhla, ať jezdí jen on ke mně. U mě spával ve vedlejším pokoji, nemělo by ho proto nic rušit. Když mi ale po čase vyčetl, že v noci rozsvěcuji světlo moc hlasitě, začala jsem uvažovat, jestli jsem své počáteční přesvědčení, že s Pavlem zestárnu a už nebudu měnit partnera, poněkud nepřecenila. „A jak mám rozsvěcovat?“ Začal mi ukazovat, že tlačítko vypínače lze přece přidržet z druhé strany, aby necvaklo, jak je u něj charakteristické. Vadilo mu každé mé zakašlání v noci, později i přes den. Prý ho to ruší.

Po nějaké době jsem hleděla do očí naprosto cizímu člověku. Pořád by se jen hádal. Mého psa nazýval čoklem, a přitom se chvástal tím, jak přispěl k záchraně bílého tygra nějakým finančním darem. Když ho ale budili sousedovi psi, nadával, že by ta psiska nejradši otrávil. Vážně to tak řekl! Když začala válka na Ukrajině, přispíval dárcovskými SMS a litoval chudinky matky s dětmi. Pak mi ale do telefonu líčil, že se opět neuvidíme, protože ho celou noc budili haranti od sousedů. A tak jsem víc víkendů byla sama, než s ním. To si neslo svou oběť. Začali jsme se pravidelně hádat. Pavel byl nyní štíhlý, vypadal mladší, ale povahově se změnil. Když už jsme se přece jenom viděli a vyšli jsme si na bazén, s oblibou poukazoval na to, že mi roste břicho, nevydržím tolik bazénů jako on a jsem dřív unavená. I při procházkách se mi vysmíval, když jsem mu nestačila.

Slova „přidej, pohni, dělej“ nahradila dosavadní „lásko, miláčku, miluji tě“ celkem rychle. Už jsem se na něj netěšila a víc si užívala chvilek o samotě. Nikdo mi nenadával, nepoučoval mě, nenaparoval se před zrcadlem a nepoukazoval na to, jak teď vypadám.

Po třech letech jsme se rozešli. První měsíc to bylo složité. Cítila jsem se strašně sama, neměla jsem chuť k jídlu, netěšilo mě vůbec nic. Uběhly i dva dny, co jsem nejedla. Paradoxně jsem ještě víc přibírala na váze, protože když tělo konečně dostalo najíst, ihned si vše uložilo „na horší časy“.

Pak jsem potkala kamaráda ze školy. Náhodou jsme se potkali, když zajel do města, protože tu měl něco k zařizování ohledně domu, kde teď bydlel. Petr je po rozvodu už několik let, žije v domě s tchyní a partnerku už nehledá. Má hodně práce kolem domu, mimo to si přivydělává různými brigádami k zaměstnání, a kolem sebe dost přátel. Povídali jsme si chvíli a začali se vídat. Ani jeden z nás už nehledá protějšek. Mně se hodilo, že nemyslím už na Pavla a nelituji se, že nám vztah nedopadl. Po krátké době pochopil Petr, co mě trápí. Přikázal mi, že budu pravidelně jíst, jinak se nebude se mnou vídat. A já si najednou neuměla představit, že se s ním občas neuvidím, neprojdu po městě, nepopovídám.

A tak jsem skutečně najela na normální stravu normálního člověka. Po krátké době mě začal opět ráno budit hlad. Jedla jsem víc, pravidelně, přestávala jsem se zadýchávat, cítila jsem se mnohem lépe a měla najednou radost ze života. Nikdo mě nebuzeroval, nenadával mi, když jsem zakašlala. S Petrem se nehádáme. Jsme jen kamarádi. Všiml si ale, že se stále za něco omlouvám. Večer, když jsem mu volala, protože jsem po něm něco potřebovala, jsem se několikrát omluvila, že volám pozdě, kolem 21. hodiny a on ráno vstává do práce. To Pavel si telefon vypínal už v osm večer, abych ho nerušila. Zabil by mě, kdybych někdy zavolala po osmé a on si zapomněl telefon vypnout.

„Proč? Dospím se jindy, ne?“ řekl Petr a povídal si se mnou až do půlnoci. Ráno jsme oba vstávali, ale nejsme z cukru. Bylo to fajn povídat si a nebát se, že mi někdo vynadá.

Celou dobu jsem si myslela, že za hádky mezi mnou a Pavlem můžu tak trochu já. Stala jsem se nepřitažlivou, tlustou a ještě ho, chudáka, ruším, když chce spát. Ano, ke konci jsem se přemáhala, abych nemusela na toaletu a zadržovala své potřeby, jen aby Pavel nenadával. Petrovi jsem se mohla najednou se vším svěřit. Drží slovo, všemu se směje, a ač psy nemusí, nenadává na ně. Bere to, že mám psa a žiji v paneláku jako kompenzaci toho, že v paneláku není tolik práce. On sám má stále co dělat, spoustu povinností, velký dům, pole, pozemky. Vždy si ale najde chvilku, aby, když to potřebuji, zavolal, popovídal, spravil mi náladu.

Po nějaké době zavolal můj bývalý přítel Pavel. Prý si chce jen tak popovídat. Volal pozdě večer. Něco se mu nevyvedlo, rozbil auto, v práci se pohádal s kolegy a obával se, že ho propustí. Byla skoro půlnoc, když mě probudil svým telefonátem. „Asi jsem tě vzbudil, že?“ „Jo, ale znáš mě. Lidi jsou pro mě víc než spánek. Mluv.“

Celou dobu se jen litoval, kňoural, jak jsou všichni kolem špatní. Nechápala jsem, co po mně chce. Byl to právě on, kdo mi poslední rok nadával. Vyplakala jsem pro něj spoustu slz. Natrápila se tolik, že bych nikdy nevěřila, že tolik snesu. Nakonec se se mnou rozešel s tím, že vyvolávám hádky. A od rozchodu jsem zase veselá, mám kolem sebe samé hodné lidi, daří se mi. Můžu si v noci zakašlat, dojít si na toaletu, a když je mi náhodou smutno, můžu kdykoli zavolat kamarádovi. Kamarádovi, který nenadává, nezuří, neobviňuje.

Nechápala jsem vůbec, co Pavel chtěl svým nočním telefonátem. Nejraději bych mu po jeho vzoru vynadala, byla protivná jako on, když jsem ho milovala. Teď už ho nemiluji. Naopak, bez Pavla se mám mnohem lépe a přesvědčila jsem se, že vůbec nejsem tak zlá, jak se mě snažil Pavel přesvědčit. A tak život jde dál a já jsem nakonec ráda, že jsem sama, chutná mi jíst a na život se dívám opět optimisticky.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete