Toalety

V jistém období svého života jsem musela nastoupit do zaměstnání na dělnickou pozici. Ne, že by mě někdo nutil, ale syn byl ještě malý a já si nemohla vybírat. Po x letech strávených v kancelářských pozicích a po úmrtí manžela, kdy jsem musela na čas odejít ze zaměstnání, jsem totiž neměla na výběr. V tu dobu jsem nemohla zavadit o práci odpovídající mému vzdělání a mým zkušenostem. Všude se nabízela jen dělnická práce. Nejsem vybíravá a práce se také nebojím, a tak jsem nabízenou pozici nakonec přijala, jen když byla na ranní směny a já stihla s vypětím všech sil vyzvednout včas syna ze školy. Muselo to jít, neměla jsem na výběr.

Nastoupila jsem do zaměstnání a místo propisek, osobního počítače a služebního telefonu jsem vyfasovala montérky, tričko, blůzu a nějaké to nářadí. Zhluboka jsem se nadechla, když jsem vstupovala do haly, která měla být na příštích x týdnů, měsíců či let mou „kanceláří“. Byla ve mně malá dušička. Ač jsem měla už leccos za sebou, tentokrát to bylo zkrátka jiné…

V práci jsem zjistila, že i zde jsou dobří a láskyplní lidé. Bylo jich ale poskrovnu. Většina se rvala o úspěch a nikomu nic nedarovala. Čím nižší post, tím víc zášti a závisti. Pomoc? To zde byl neznámý pojem. Většina měla radost z cizích nezdarů místo toho, aby se radovali ze svých vlastních úspěchů. Mlčela jsem. Dělala jsem si svou práci, kousala se do rtů, abych druhým neřekla, co si myslím, a dělala vše tak, jak nejlépe jsem dokázala. Tím jsem si po nějaké době vysloužila to, že mě nechali na pokoji. Vyhnula se mi obvyklá šikana jako plastelína v zámku skříňky v šatnách, podtržení nohou nebo všemožné předměty v kávě, kterou jsem si právě uvařila. I tak jsem byla obezřetná. Věděla jsem, že přede mnou bylo několik žen, které práci nevydržely a dříve nebo později odsud utekly.

Co mi ale po celou dobu vadilo, byla toaleta. To, že se k ní šlo přes dvě rozlehlé haly, mi nevadilo. To, že ve firmě byly jen čtyři dámské toalety na několik desítek zaměstnankyň, jsem také skousla. Musela jsem. Když jsem ale poprvé navštívila onu místnůstku, ihned po jejím zavření jsem uslyšela nadávky mé kolegyně. Nevěděla jsem, ale tušila, že nadávky jsou směřovány ke mně. Třásla jsem se za dveřmi a přemýšlela, co jsem provedla. Když jsem se pak přes dvě rozlehlé haly vrátila na své pracoviště, udeřila na mě kolegyně:

„Na kterém záchodě jsi byla?“

„Na čtvrtém,“ přiznala jsem kajícně.

„Já tam mám papír!“

Ano, byl tam. Visel na háčku na dveřích. Já ale měla na toaletě svůj vlastní, který jsem také kolegyni ukázala. Natočila jsem si ho do kapsy, jak mi poradila jiná má spolupracovnice.

„Tady se papír krade, víš. Měj vždy u sebe svůj, jinak si to s tebou vyřídí,“ radila mi tenkrát, a já ji, naštěstí, poslechla.

„O to nejde,“ zaječela ovšem kolegyně. „Je snad samozřejmé, že když tam mám svůj papír, tak je záchod můj. Na čtvrtý už nechoď,“ přikázala.

Kajícně jsem přikývla. Není problém jít na některý z prvních tří. Později jsem ale zjistila, že na každém záchodku visí něčí toaletní papír. Na první toaletě byl dokonce podepsán. Ano, někdo se snížil k tomu, že si odtočí papír a opět ho podepíše, aby ho nepoužil někdo jiný. Od té doby jsem na toaletu chodila velmi nerada. Čtvrtou toaletu jsem ale míjela vždy, a i když byly první tři obsazeny, raději jsem čekala. No, úplně nejraději bych toaletu nenavštívila vůbec, což za celou směnu nebylo vždy proveditelné.

Uběhlo pár klidných dní, když se mě kolegyně opět ptala, jakou toaletu jsem navštívila.

„Druhou,“ přiznala jsem. Všimla jsem si, že je nejméně oblíbená. Chyběl na ní totiž klíč. Ostatní toaletu používaly především na hraní si na mobilním telefonu, jasně jsem slyšela klapání, nebo na soukromé hovory. Já chodila na toaletu nerada a velmi zřídka a využívala jsem ji, asi jako jediná, jen k tomu jedinému účelu, ke kterému byla zřízena.

„Opravdu jsi byla na druhé? Protože na té čtvrté je prasknuté prkýnko,“ zeptala se znovu kolegyně.

„Byla jsem na druhé, protože na čtvrtou už nechodím.“

Viník, co praskl prkýnko, se nikdy nenašel. Zakletí čtvrté toalety ale pokračovalo. Jednou byla toaleta pomočena, a opět se ptali i mě, podruhé někdo nespláchl. Bylo mi zle z hašteření. Kdyby každá žena byla čistotná jako já, nemuselo k hádkám docházet. Kdyby to šlo, chodila bych na toaletu do šaten. To ale nebylo možné z důvodu otevírání šaten na čip. A tak jsem dál, kdykoli jsem odcházela na onu místnost, pokorně hlásila číslo kabinky, kterou jsem navštívila, aby mi nebyly přisuzovány škody, které udělal někdo jiný. Po pravdě, o záchodcích se mi několik nocí dokonce v noci i zdálo.

Když jsem si po půlroce našla jinou práci v kanceláři, konečně se mi ulevilo. Toalety máme jen dvě. Jsou ale čisté, nikdo nikomu nekrade toaletní papír, protože je součástí vybavení toalety a nikdo nenechá po sobě toaletu znečištěnou. Ženské v práci se pomlouvají tak, jako všude jinde, závidí si a nepřejí si úspěch, vím ale, že se žádná nesníží ke krádeži nebo ušpinění soukromé místnůstky. Tak je mi vlastně dobře.