Tonik ke svačině

Přiznám se, že k napsání tohoto příběhu mě inspiroval nedávný článek Pegonely o tom, jak zachránila své prarodiče před otravou.

Můj příběh se odehrál před 12 léty. Tehdy jsem byla čerstvě propuštěna z nemocnice po prodělaném akutním zánětu slinivky břišní, lehčí o 15 kg, celá zdevastovaná nemocí. Musela jsem držet velmi přísnou dietu, absolutně bez tuku,  měla jsem zákaz  jakéhokoli alkoholu i nápojů s bublinkami. A hned po návratu mě ještě ke všemu přepadla silná rýma.

Než mě nemoc postihla, občas jsem vypomáhala synovi a snaše s dětmi. Snacha pracovala na směny, ale často odcházela brzy ráno stejně jako syn a vnuky neměl kdo vypravit do školky a do školy. Druhá babička byla ještě v pracovním procesu.

Já, důchodkyně, jsem měla  času dost a tak jsem vypomohla ráda.

Znamenalo to přijít k mladým ráno před sedmou hodinou, děti vzbudit, dohlédnout na jejich ranní hygienu, oblečení, připravit jim snídani a staršímu vnukovi, prvňáčkovi, také svačinu do tašky.

Pak jsme odcházeli. Napřed do školky, která byla blíže a se starším vnukem jsme pokračovali ke škole. Píšu ke škole, ale já s ním nikdy nesměla jít až úplně ke škole, to by pro něho byla potupa. Musela jsem zůstat v uctivé vzdálenosti a jen sledovat, jak se mísí mezi ostatní děti a vchází do budovy. Potom jsem se vrátila k mladým do bytu poklidit v kuchyni, vyvětrat dětský pokoj a ustlat.

Jen asi 3 dny po mém návratu z nemocnice mi syn zavolal, jestli bych mohla druhý den děti vypravit a navíc odpoledne odvést staršího na kroužek a  po skončení kroužku ho opět vyzvednout a doprovodit domů.

Ráno jsem tedy dorazila do jejich bytu, děti vzbudila, vše šlo jako po drátku. Připravila jsem snídani, tentokrát na přivítanou, každému, co měl rád. Jednomu šáteček s tvarohem a kakao, druhému jogurt s cereáliemi.

Školáčkovi jsem ke svačině namazala  housku a obložila ji plátkovým sýrem a šunkou. Ještě jsem přidala omyté jablíčko a aby ve škole dodržel pitný režim, do školní láhve jsem mu odlila minerálku z láhve, která stála na kuchyňské lince.

Vše probíhalo jako obvykle, ve školce i u školy jsme byli včas. Odpoledne jsem pak vyzvedla vnuka ze školy a odvedla ho do Přírodovědné stanice na druhý konec města. Tam probíhal přírodovědný kroužek. Vnuk byl totiž zapálený přírodovědec, zajímal se o všechna zvířátka a mrzelo ho, že doma zatím mají jen rybičky.

Když jsem asi po hodině a půl pro něho přišla a asistovala u jeho převlékání a přezouvání, překvapil mě otázkou: „Babi, víš co jsi mi dala do školy za pití?“  „No, minerálku.“

„Ne ne, tonik. Tonik jsi mi dala.“ „Ale ne, minerálku s příchutí.“  „Vážně jste mu dala tonik,“ přidal se vnukův kamarád. Vedoucí kroužku, mladá holčina, se začala zajímat o to, co řešíme. „No, vnuk tvrdí, že jsem mu dala do školy tonik, ale já vím, že jsem mu dávala minerálku s příchutí grapefruitu.“  „No jo,“  povídala ta dobrá duše, „on je grapefruit hořký, tak kluci mysleli, že je to tonik, to je jasný.“

Vnukovi jsem slíbila, že jakmile se vrátíme domů, věc prověřím.

Sotva jsme tedy dorazili, vrhla jsem se k jeho tašce a vytáhla inkriminovanou láhev. Snad mě pár bublinek nezabije – ulila jsem trošku do pidišálku a napila se. Okamžitě bylo jasno. V láhvi nebyla minerálka s příchutí, ale ani tonik. Byla tam pravá nefalšovaná slivovice. V první chvíli mě přepadla panika, že jsem se napila a bude mi zle. Okamžitě jsem letěla do koupelny  vyplivnout, co se ještě dalo a pořádně si vypláchnout pusu. Kdo zažil akutní zánět slinivky, jistě mě pochopí a dá mi za pravdu, že takový zážitek už nikdy více!

Když jsem se trochu uklidnila, povídám vnukovi: „Ještě, že jsi to nepil.“  A on na to. „Pil jsem to, babi, celá třída to ochutnala. A Péťa si dal dokonce dvakrát.“ Zatmělo se mi před očima. Pak jsem se ale podívala na vnukovu školní láhev a uklidnila se. Tekutiny ubylo jen velmi málo, takže bylo jasné, že ochutnávání bylo pouze symbolické a děti k žádné újmě nedošly.

Když se vrátila snacha z práce, vše jsem jí po pravdě vylíčila. Ukázalo se, že manžel její kolegyně byl na Moravě a dovezl slivovici. Snacha si od něho jednu láhev koupila. To, že je láhev označená jako Hanácká kyselka s příchutí grapefruitu, vůbec neřešila a nechala ji stát na lince. Naopak nedovedla pochopit, jak to, že jsem já slivovici nepoznala a nalila ji vnukovi do školní láhve. Přece každý normální dospělý pozná slivovici.  No, asi jsem nebyla normální. Ochutnat jsem nechtěla, byly tam bublinky a také proč, když láhev byla načatá a dle mého mínění připravená, abych nemusela hledat pití ve spíži. Kvůli rýmě jsem ani necítila typickou vůni pálených švestek.

Nakonec jsem musela snaše slíbit, že o tom nikde nebudu vyprávět, prostě ani neceknu, protože, co by si ve škole pomysleli o rodině, kde dávají prvňákovi ke svačině slivovici. Nedej bože, aby se to do školy doneslo.

Zákaz jsem poctivě dodržovala a opravdu nikde nic neprozradila, i když mě párkrát svrběl jazyk, protože jsem příhodu považovala za docela humornou.

Ale protože vnuk  bude letos maturovat, myslím si, že můj prohřešek je už promlčený a vám jsem událost popsala.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10