Našemu vnoučkovi Tadeáškovi budou v létě 4 roky. Klouček se má čile k světu a velmi nás s manželem baví jeho nápady a hlášky, méně již jeho rodiče.
Před Vánoci si oblíbil pohádku S čerty nejsou žerty, kterou určitě mnozí z nás znají. Pohádku si nechával pouštět denně, rodiče již šíleli, když slyšeli Dorotu Máchalovou, ale Tadeášek pilně studoval všechny repliky. Nejvíce si neoblíbil hrdinu Petra Máchala, nýbrž Lucifera.
Nyní když jdeme na
zdravotní procházku do lesa, nechodíme do obyčejného lesa, ale do „temného
lesa“. Tak jdu já – babička se svým milovaným vnoučátkem, přijdeme
k prvním pařezům a malý spustí: „Táááák, babiško, a jdeš na váhu.“ Já na to:
„Proč proboha na váhu? Vždyť jsem hodná,“ a malý: „Jen pojď, uvidíme, jaká jsi
hžíšnice.“ Já musím poslušně stoupnout na pařez a říkám: „Vidíš, stojí na
místě, neklesá, jsem hodná babička.“ A mrňous:
„Ále klesá, babi, plos.“ A já prosím: „Odpusť mi, že jsem neposlouchala,“ a ten malý skřítek: „Jdeme do kotle, babiško, budeš se vařit.“ No ale nějak se mi vnoučka podaří umluvit, aby babičku ušetřil, ale to už přecházíme do další pohádky a z malého je mávnutím kouzelného proutku velikánský Krakonoš a chudák babička je Anče, hajnej, Kuba a Trautenberk vše v jednom. Naše procházky jsou jedno divadélko a lidi, které potkáváme cestou, jen pobaveně koukají. A když jsme chystali s mrňouskem k obědu bramborové knedlíčky – noky, tak mi pilně asistoval, podával knedlíček za knedlíkem a dávali jsme je vařit do vroucí vody a on na to: „Babičko, to jsou malé zlobivé děti a dáváme je do kotle.“
V posledních dnech se stala pro změnu oblíbenou pohádkou Lucie, postrach ulice a Táďa je vládce všech moří. Uvidíme, čím nás překvapí, ale vím jistě, že by se mu moc líbilo bruslit v obýváku nebo si tam zaplavat jako v moři.
Vloni byl malý prvně u moře v Itálii. Nejvíce si neoblíbil cachtání ve slané vodě, ale písek. Nebylo to stavění báboviček či hradů, ale skákal do něj, válel se v něm, byl stále celý obalený a písek měl i v pusince a hrdě hlásil: „Babi, šem divoký pjase.“ Šli jsme s ním na podvečerní procházku, vezl se na golfkách a já: „Tadeášku, padá hvězda, to si můžeš něco přát a ono se to pak vyplní.“ Vnouček zasněně vzdychl: „Plný kopec písku…“ Pískem byl holt v tu chvíli nejvíce fascinován.
Mrňousek nás vždy něčím překvapí, už se s dědou těšíme na další historky.ChytráŽena.cz