Třešeň a mobil v ledničce

Ten den jsem jela ke kamarádce na kole. Bydlí asi 12 km od nás. Na cestu jsem se vydala ráno, když ještě nesvítilo sluníčko. Bylo pod mrakem, vypadalo to, že ten den slunce svítit nebude. A tak jsem se ani nemazala žádným ochranným krémem.

Jelo se mi dobře, po dnech úmorného vedra přišlo ochlazení. Aspoň to tak vypadalo. Rozloučila jsem se s cedulí, oznamující, že vyjíždím z rodného města, projela kolem pole, a už tu byla cedule s názvem obce, ve které kamarádka bydlí se svým mužem. Nebe se protrhlo a slunce začalo zase pražit. Bylo jasné, že bude následovat další horký den.

Když jsem přijížděla k domu, zdálo se mi, že zadní kolo je poněkud měkčí. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost. Byla jsem žíznivá a s radostí jsem se usadila u kamarádky na terase. Ta mě pohostila koláčem, který pekla a chlazeným nápojem. Nechyběla ani dobrá kávička.

Sedělo se opravdu dobře. Slunce pálilo, my si ale lebedily pod slunečníkem.

třešeň a mobil v ledničce Po nějaké hodině jsem se vypravila domů. U kamarádky bylo sice dobře, syn měl ale přijít ze školy, pes čekal na vyvenčení a já slíbila ještě taťkovi, že k němu na chvilku zajdu. Sebrala jsem baťůžek na kolo a usedla na mé jednostopé vozidlo, které mám ze všech dopravních prostředků nejradši. Zamávala jsem kamarádce a zmizela za jejich domem. Neujela jsem ale ani deset metrů, a bylo mi jasné, že jsem píchla. Vracet se mi nechtělo. Kamarádka nemá velké auto, kdo ví, jestli by se do něj mé kolo vešlo. A autobus jede párkrát za den. Právě jeden ujel a další jel za tři hodiny. „Dojdu to pěšky!“, blesklo mi hlavou. Asi po dvou kilometrech jsem už věděla, že to nebyl dobrý nápad. Tváře mě pálily od sluníčka, pot mi tekl po zádech a já měla hroznou žízeň. Tlačila jsem kolo s píchlou duší a litovala toho, že jsem se hned nevrátila a nenechala kolo u kamarádky. Rozhodně by se mi šlo lépe.

Po dalších dvou kilometrech jsem myslela, že si někam lehnu do pole a počkám, až pojede ten autobus, který jel za tři hodiny. Ale pak jsem „potkala“ třešeň ověšenou třešněmi. Nikomu nepatřila. Stála osaměle na kraji cesty, nikde žádný plot, a lákala červenými plody. Měla jsem s sebou nákupní tašku. Celá jsem pookřála. Opřela jsem píchlé kolo o kmen stromu a lačně sbírala krásné rudé plody. Pár jsem jich zkusila, zahnala jsem jimi žízeň. Byly sladké, chutnaly mi po tak dlouhé cestě víc, než kdy jindy. Větve byly nízko a byly obsypané třešněmi. Rázem jsem zapomněla na únavu i na špatnou náladu. Taška se rychle plnila. Když jsem usoudila, že je třešní dost, uložila jsem tašku do košíku na kole a pokračovala v cestě. Domů jsem to měla ještě skoro osm kilometrů. Posilněná třešněmi, ale přesto notně unavená, jsem dorazila domů.

Vyložila jsem věci z batohu, tašku s třešněmi jsem zatím uložila do ledničky. Najednou jsem si uvědomila, že mezi věcmi chybí můj mobilní telefon. Kde může být? Snad zůstal u kamarádky. Syn už byl doma, a tak jsem z jeho telefonu zavolala kamarádce. U ní telefon nebyl. Uvědomila jsem si, že batoh, ve kterém jsem měla telefon, byl po příchodu domů otevřený. „Třešně!“, blesklo mi hlavou. Jak jsem tam pod stromem přitahovala jednu větev za druhou, trhala třešně, vyskakovala do výšky, určitě musel vypadnout! Ač nerada, musela jsem se vrátit pod třešeň. Syna jsem poprosila o doprovod. Můj puberťák odfrkl a jasně mi tím dal najevo, co si myslí. Nabírala jsem na pláč. A tak se můj syn laskavě zvedl od počítače, vzal svůj telefon, aby mohl ten můj pod třešní prozvánět, a šli jsme. No, syn jel na svém kole, já za ním klusala bez kola. To mé, chudáček, odpočívalo ve sklepě a čekalo, až ho odvezu mému taťkovi na spravení.

Dorazili jsme ke stromu s třešněmi. Dala jsem se do hledání. Syn prozváněl můj přístroj, ale nikde nebylo vyzvánění slyšet. Přesto jsem horečně prohledávala trávu i kopřivy, kterým jsem se jistojistě při sběru třešní vyhnula. Co kdyby? Telefon jsme nenašli. Vracela jsem se smutně domů. Tolik smůly v jeden den…

Doma jsem si lehla, že si odpočinu. Neměla jsem na nic náladu. Syn se vypravil za dědou, aby nechal spravit mé kolo. Asi se na mé neštěstí nemohl dívat. Když jsem usínala, zaslechla jsem najednou známé vyzvánění. To byl můj telefon! Nastražila jsem uši, abych zjistila, odkud zvonění přichází. Šlo odněkud z ledničky. Otevřela jsem chladničku a z tašky plné třešní jsem vydolovala můj mobil. Nechápu, jak se tam mohl dostat! Volala mamka. Já díky tomu telefonátu našla svůj telefon a nálada se mi vrátila.

Už večer jsme si pochutnávali na třešňové bublanině…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete