Třetí princ

V životě jsem prožila hodně situací, které mě naučily tvrdit: „Nikdy neříkej nikdy, protože vše tě může potkat a v daleko horší podobě, než jsi předpokládala“.

S Michalem jsme žili celkem spořádaným manželským životem. Za těch 20 let se sice někam vytrousila vášeň, ale co jsem snášela daleko hůře, byl fakt, že také ohleduplnost, tolerance a úcta. Tedy ze strany manžela. Už mě téměř neoslovoval jménem, ale jen povely: „Hej, ty, podej, přines, sežeň a vyřiď!“

Náš jediný syn žije s rodinou v Anglii a domů chodívá většinou jen 1-2krát za rok, píšeme si přes počítač, posílá fotky na e-mail nebo Skype.

Muž začal poslední roky více popíjet. Pokud něco vypil a šel spát, dalo se to vydržet. S množstvím zkonzumovaného alkoholu však vzrůstala i jeho agresivita a nenávist. Všechno mu vadilo. Jednou vyházel všechny kytky z oken na dvůr, pak zase věci ze skříní. Nesnášel, když mě sousedka pozvala na návštěvu nebo kamarádka na výlet. On jít nechtěl, ale abych šla sama, to se mu líbilo ještě méně.

Vše vyvrcholilo tím, že mě napadl po příjezdu z divadla, kde jsem byla s kolegyněmi. Ony mě přivezly až před dům. Michal seděl v kuchyni a dřímal. Vešla jsem potichoučku, ale i tak se probral, začal rozbíjet nádobí a řvát na celý dům. Kdybych včas neuhnula, jeden z hrnků by mě trefil do hlavy. Na víc jsem nečekala a utekla k sousedce. Tu noc jsem proplakala a zařekla se, že takto žít už nechci. Synovi jsem už předtím naznačila, jak to s tátou máme, on se s ním snažil mluvit, ale muž tvrdil, že mu do toho nic není, a že je vše O.K.

Na druhý den jsem vkročila doslova na bojiště, všude střepiny, rozbitý nábytek, rozšlapané obrázky s fotografiemi. Michal byl opět v hospodě.

Zkusila jsem si s ním promluvit, ale nemělo to žádnou odezvu. Podala jsem tedy žádost o rozvod. Do 3 měsíců jsme byli od sebe. Já se přestěhovala do města, kde jsem měla i práci a začala žít osamělý život v malém bytečku. Chodívala jsem na výlety s kolegyněmi a kamarádkami, navštívila syna v cizině. Občas jsem si našla partnera, ale nic vážnějšího z toho nebylo. Po 3 letech jsem si dala inzerát do seznamky. Blížila se mi padesátka, to jsem také v zadání přiznala a začaly chodit odpovědi. Když jsem vyřadila ty slaboduché, imbecilní, kuřácké a flirtovní, zůstali mi 3 „princové“.

S prvním jsem si dala schůzku v nákupním centru. Přišel načas, hned mě upoutaly jeho havraní přebarvené vlasy a chlupatá hruď, která se drala z notně rozevřené rozhalenky. Moc toho nenamluvil, ale šel přímo na věc. Usmál se a řekl: „Tak půjdeme ke mně, auto mám na parkovišti, okoukneš můj byt a tak…“ Drapsnul mě pod paži a vlekl k výtahu. S děsem v očích jsem se mu vytrhla a pelášila do útrob centra. Jen pohodil zpocenou ofinou a křiknul: „Tak ahoj, netykavko!“

Druhého muže jsem si podle e-mailů představovala jako inteligentního a čestného člověka. Dnes už vím, že technika snese vše a zdání mnohdy klame.

Tento nápadník byl pro změnu bez vlasů, v upnutém černém ohozu, na ruce měl masivní hodinky a v očích symboly dolarů jako strýček Skrblík. Po nezbytném představení u kávičky se nenucený rozhovor zvrhnul ve výslech. Kde dělám, kolik vydělám, kolik mám našetřeno, co bych dotyčnému koupila na narozeniny, zda nemám byt zatížený hypotékou. Po vypití kávy, kterou s úšklebkem zaplatil, jsem se odporoučela.

Měla jsem velkou obavu z třetího setkání. V kavárně už na mě čekal nenápadný chlapík se širokým úsměvem. Za dobu posezení jsem se cítila příjemně, takový ten závan starých dobrých časů… Třetí „princ“ byl nenucený, vlídný, vtipný, mluvili jsme o životě, nic nevyzvídal, nic nesliboval. Dále jsme si psali přes e-maily, občas zašli do kina či divadla. Po několika měsících jsem jej navštívila v domku, kde bydlí. Jeho kocour Vigo si mě moc oblíbil.

Náš vztah se pořád vyvíjí, netlačíme na pilu, poznáváme se při různých situacích. Po mnoha letech zase dostávám od muže květiny i pozvání na romantickou večeři. Prožili jsme spolu první dovolenou. V Turecku a byla kouzelná. Jsem vděčná osudu, že mi osud přivál tohoto muže. Věřím na lásku v jakémkoliv věku a vím, že jsem si z princů vybrala toho pravého a nemusela mi napovídat ani pohádková muška…