U pejsků a kočičky

Po rozchodu s mým dosavadním přítelem Petrem jsem nějakou dobu tvrdila, že dalšího muže do svého života si už nepustím. Petr mi tolik ublížil, že to hodně dlouho bolelo. Po nějaké době jsem ale zatoužila být opět milována a užitečná pro někoho, kdo si toho bude skutečně vážit. Nechtěla jsem nic nechat náhodě, a tak jsem po vyloučení klasické internetové seznamky, kde se dle mého skrývají samí více či méně závadní jedinci, odpověděla na tištěný inzerát v novinách. Muž z mého okolí v mém věku hledal partnerku k vážnému seznámení. Musela jsem se trochu přemáhat, přece jenom mé sebevědomí utrpělo malinko šrám, ale odpověď na inzerát jsem nakonec složila a odeslala. Vlastně jsem ani moc nedoufala, že muž na druhém konci odpoví. Milan ale překvapil a napsal na mou odpověď.

Chvilku jsme si jen psali. Zjistila jsem, že Milan žije v domě, a tím má trochu jiný život než já, paneláková žena. Nakonec jsme se viděli i osobně. Hned v úvodu se naskytl problém, o kterém jsem netušila. Můj pejsek, mazel a dobrák, byl tím problémem. Milan uznával psa jenom jako hlídače na dvorek, nikoli jako parťáka a člena rodiny domů. A tak mi Milan zůstal jen jako kamarád. Občas jsme si někam zašli, popovídali a celkově jsme si rozuměli, až na ty psy. Jako žena jsem se ale nechtěla vnucovat. Přesto jsme si s Milanem dost rozuměli. Smáli jsme se, vybírali stejný program v kině, shodovali jsme se v politických názorech. Až mi Milan oznámil, že mu napsala jiná žena. Iva bydlela také na vesnici. Chovala slepice, měla dvě dcery a žila v domě. Vesnice, na které Iva žije, je navíc o několik kilometrů blíže Milanovi. Nakonec se i setkali.

„Tak jaká je?“ zajímalo mě. Ukázal mi fotografii vyzáblé brunety. Naprosto jiný typ, než jsem já. „Aha, tak toto je tvůj typ,“ uznala jsem, že bruneta z fotky je naprosto jiná, než já. „Ne, vizuálně se mi líbíš ty. Ale ty máš psa v bytě a já bych psa domů nikdy nevzal.“

S Milanem jsme zůstali přátelé. Ostatně, Iva neměla pořád čas. S Milanem se viděla jednou dvě hodiny, a od té doby buď jela někam se sestrou, nebo s kamarádkami, byla v práci, nebo se věnovala dcerám. Stálé výmluvy. Já se zato vídala s Milanem přibližně každých deset dní. Byli jsme na bazéně, na koncertě, na romantickém filmu v kině i na horách. Pokaždé jsme se hodně bavili a měli o čem povídat. Na hory jsem vzala i svého psa, pochopitelně. Baryk si s mužským doprovodem rozuměl. „Vidíš, nevadí ti,“ řekla jsem. „Tady ne, ale doma bych ho nechtěl. Dům je pro lidi.“

Smířila jsem se s tím, že je lepší dobrý kamarád, než nevhodný partner. Ostatně, měla jsem ještě dost vzpomínek na Petra, který mě jen využíval. A tak jsem měla alespoň kamaráda. V Milanovi navíc sílil názor, že si mě nikdy jako kamarádku nenechá vzít. „Ani když budeš mít časem s Ivou vážný vztah?“ ptala jsem se. Zavrtěl hlavou: „Ne, ani tehdy!“

Přišel víkend a já odpočívala po celotýdenní práci. Večer jsem byla už v pyžamu, když náhle někdo zazvonil. Byl to Milan. Už dávno jsme se vídali i u mě. Zpravidla po bazénu nebo po nějakém výletě jsme skončili u mě, na kafi nebo malém pohoštění. Milan ale nebyl žádný vyžírka. Vždy na mě pamatoval. Všiml si, co mám ráda, a pak mi to donesl jako malou pozornost. Moc jsem si vážila toho, jaký je. Ten večer jsem ho ale nečekala. Přehodila jsem župan přes pyžamo a pozvala kamaráda dál. „Co tu děláš?“

„Neumíš si představit, co se stalo.“ Představovala jsem si cokoli, rozhodně ale něco hodně vážného. Co jiného by ho dovedlo nečekaně večer až ke mně? Milan se zapovídal. Vyprávěl, že byl podruhé v životě s Ivou a ona ho pozvala k sobě domů. „No vidíš, tak už patříš do rodiny,“ usmála jsem se.

„Jo, do rodiny, ale ta rodina…“ Milan dorazil, přinesl něco sladkého jako pozornost a Iva ho pozvala do obýváku, kde byl nachystán talíř chlebíčků. „Tak jsi neměl aspoň hlad.“

„Jo, hlad. Ale na gauči u stolku, na kterém ten talíř stál, seděl hafan jako dva tví Baryci! A další seděl naproti v křesle. Ten na gauči ožužlával ty chlebíčky, které mi pak nabídla. A na parapetu okna ležel rozvalený kocour velikosti malého lva!“ Milan utíkal z domu své vyvolené, protože toto opravdu nečekal. Vždyť bydlí v domě a pes u domu má svou boudu přece na dvoře a kočka taky venku, kde loví myši.

„Alespoň vidíš, že i lidé v domech mají zvířata jako své domácí mazlíčky,“ smála jsem se a ve skutečnosti jsem byla ráda, že mi můj kamarád zůstal. Protože malý Baryk je podle Milana lepší, než smečka v domku u Ivy.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete