Jsem starší sestra, a tak jako dítě jsem měla často svou mladší sestru na starost. Musela jsem ji hlídat, brát s sebou, když jsem šla za kamarády, a většinou jsem to byla právě já, kdo odnesl veškeré průšvihy, které sestra napáchala. Byla jsem to totiž já, která podle rodičů měla mít rozum. A tak bylo naprosto jedno, jestli něco provedu, nebo ne, dostala jsem na zadek.
Mladší sestra mě pořádně otravovala. Pořád jsme se hádaly, bily, štípaly a dělaly si naschvály. Když k nám jednou ale přijela teta se sestřenicí, která byla ještě mladší, než má sestra, spojily jsme se s Lenkou a byly jsme velké kámošky. Tehdy jsem měla necelých šest let, sestra měla čtyři a sestřenka měla dva roky. Maminka měla doma něco na práci s tetou a rozhodly se, že půjdu ven a pro jednou na chvilku pohlídám mimo sestry i sestřenici.
Maminka i teta nás nabádaly, abychom nespouštěly ze sestřenky oči a hlídaly ji pečlivě. „Je ještě maličká, mohlo by se jí něco stát,“ vysvětlovala maminka.
Měla jsem být u domu, kde bydlíme. Jakmile jsem ale vyšla ven, byly tu kamarádky a lákaly mě, abychom si šly hrát kousek dál, k vedlejšímu domu. Sestru jsem z milosti mohla vzít s sebou, měla už čtyři roky. Co ale s prtětem? Sestřenice pořád něco chtěla, fňukala a neuměla pořádně utíkat a nikde nezůstala v klidu. Jen by nám překážela.
„Musíme ji
někde uklidit,“ napadlo mě.
„Co kdybychom ji zamkly do sklepa, jako jsi to tehdy udělala mně?“ napadlo sestru.
Ano, jednou jsem vzala klíče od sklepa, a když jsem měla sestru hlídat, zamkla jsem ji v kolovně. Sestra nejdřív křičela, nakonec se ale uklidnila a dokonce tam usnula. Jenže já při návratu domů na sestru zapomněla a vrátila se domů bez ní. To byl ale vylágoš!
„Ne, o
sklepě máma už ví.“
Šly jsme
kolem školky obehnané železným plotem. Sestřenice nás zdržovala.
„Co když si
ji tu schováme,“ ukázala sestra na plot.
„Jak,
schováme?“
Sestra
ukázala na sestřenici. Měla tehdy tepláčky s laclem jako mělo snad každé
dítě. Na laclu měla kačenku.
„No, pověsíme si ji tady na plot za tepláky.“
Nezdálo se mi to jako dobrý nápad. Sestřenice byla ale lehká a tepláky, jak už bylo zvykem, neroztrhatelné. Co ale uděláme, aby nekřičela? Nějak jsme nebohou sestřenici vyzvedly na plot tam, kde byl nižší, bokem od hlavní cesty.
„Víš, budeme si hrát na indiány,“ řekly jsme jí. „Musíš mít zavázanou pusu, aby tě nikdo nevypátral. Tady čekej, až tě náš kmen vysvobodí,“ řekly jsme malé sestřenici a pusu jí převázaly kapesníkem. Potom jsme ji opatrně pověsily za lacl na plot. Sestřenici se to moc nelíbilo. Co by ale neudělala pro to, aby byla v partě. A tak tam visela a čekala na indiány, zatímco my utíkaly za kamarády.
Nebyly jsme s nimi dlouho. Bály jsme se o sestřenku. Co když kšandy u tepláků povolí? Za chvilku jsme se proto vrátily ke školce. Sestřenka ale na plotě nevisela a na zemi také nebyla. Daly jsme se do hledání. Kam mohla odejít? Že by trefila domů?
Doma byla mela! Dostaly jsme na zadek, co se do nás vlezlo. Malá sestřenička seděla v křesle, lízala lízátko, a když nás viděla, dala se do jeku. Dlouhou dobu na nás pak měla alergii. Já na chvilku nesměla ven vůbec, a sestra jakbysmet.
Jak se později ukázalo, sestřenici nějaký kolemjdoucí dobrodinec z plotu sundal a odvedl ji domů. Nebyla zase tak hloupá a cestu si pamatovala. Po čase jsme se tomu ale i se sestřenicí zasmály.
ChytráŽena.cz