V nouzi poznáš kamarádku

V červnu loňského roku jsem se jako krátce nezaměstnaná procházela městem. Docela mi vyhovovalo, že nemusím nikam spěchat a nemám zrovna žádné povinnosti. Měla jsem den jen pro sebe. Najednou jsem pohledem zavadila o výlohu jednoho z nově vznikajících obchodů. Psalo se na ní, že přijmou prodavačku právě pro onu prodejnu. Krátce jsem zaváhala. Ze zvyku jsem si inzerát vyfotila, a šla jsem dál.

Při chůzi jsem uvažovala: Určitě budou chtít vyučenou prodavačku a určitě jim bude opět vadit má maturita. Protože při pozicích na obyčejná dělnická místa mi obvykle říkají, že mám vysokou kvalifikaci, při snaze získat pozici, na kterou mám školu, se ovšem dostanu do druhého kola, které většinou ani neproběhne. Záhy na místě sedí někdo z příbuzenstva někoho z vedení. Má to vůbec cenu investovat do telefonátu?

Mé druhé já oponovalo: Ale když to nezkusíš, nikdy práci nezískáš. Naděje umírá jako poslední!

A tak jsem zavolala, zúčastnila jsem se výběrového řízení, a to jsem vyhrála. Nastoupila jsem do útulné prodejničky s pečivem. Práce mě cele uchvátila. Byla jsem zde šťastná, i když to nebylo jednoduché. Nezbytné papírování totiž nikdo nezvládl. A tak se střídala prodavačka za prodavačkou, kterou jsem nově a pořád dokola zaučovala. A setkala jsem se také s prodavačkou, která kradla jak zboží, tak peníze z pokladny.  Nakonec se můj šéf rozhodl, že druhou prodavačku nechce. Zvykla jsem si vést prodejnu sama a nemít mimo neděle jediný den volný. Bylo to náročné, protože jsem často byla v práci i čtrnáct hodin. Ten jediný den v týdnu mi pramálo stačil k tomu, abych si alespoň trochu odpočinula. Přesto musel nakonec šéf prodejnu přemístit do prostor s nižším nájmem. Na konci roku dostal dokonce výpověď z nájmu. Sama jsem mu našla novou prodejnu, v lepším místě. Byly to větší prostory, navíc s mnohem větším pohybem lidí.

Těšila jsem se na vysokou tržbu a na své zákazníky. Šéf ale počátkem roku přibral novou pracovní sílu. Co novou? Hlavně úplně neschopnou. Starší paní neuměla počítat, smrděla, kouřila v prodejně s pečivem a nedokázala za nic na světě naučit se markovat na kase. Byla to hrůza. A tak jsem každodenně ztrácela nervy, když jsem odblokovávala jí zablokovanou kasu, omlouvala se zákazníkům, kterým ona nešťastná ženština vydala méně peněz, nebo ke kterým se chovala nezdvořile. Ona ženština párkrát zapomněla zamknout prodejnu. No co, prostě byl obchod plný zboží a peněz přes celou noc odemčený a volně přístupný. Když jsem oné starší paní volala ráno s tím, že opět nezamkla, ozval se ospalý hlas: „Já vím, ale mně se už nechtělo vracet.“ Tak já umírala strachem, aby nás nevykradli, zatímco ona ženština klidně spí! Nemohla jsem s tou ženou ve svém oblíbeném obchodě, který jsem v tu dobu táhla už víc než půl roku, vydržet.

Právě v tu dobu mi volali z jedné firmy, kde potřebovali asistentku ředitelky. Šlo o žádost, kterou jsem před lety u firmy odevzdala. Potřebné vzdělání mám. Napadlo mě také, že se tak zbavím starší ženy, která je pro prodejnu neštěstím. Přijala jsem pozvání na konkurz, který jsem vyhrála. S obavou jsem nastoupila na nové místo. Nebylo to bez problémů. Šéf mě nechtěl pustit. Věděl dobře, co ve mně má. Já si ale postavila hlavu. Stále jsem přitom doufala, že se v případě, že neuspěji, vrátím. Mé pekařství pro mě bylo po řadu měsíců vším.

Abych mohla odejít, našla jsem za sebe náhradu. Právě v tu dobu se mi totiž ozvala známá, které skončila pracovní smlouva v jiném pekařství. Před odchodem jsem zaučila i ji.

„Ali, kdybych náhodou odešla z toho místa asistentky, drž mi tu, prosím, místo,“ žádala jsem kamarádku.

„Neboj, sama vidím, že ta bába je neschopná,“ mrkla Alena na znamení souhlasu.

S obavami jsem nastoupila na nové místo.

Nebudu zde dopodrobna líčit, jak probíhala má nová práce. Brzy jsem ale poznala, jaké chyby jsem se dopustila. Nejen, že jsem v honbě za titulem přijala práci za mnohem nižší mzdu, má práce neměla vlastně konce. Paní ředitelka mě držela v kanceláři dvanáct hodin denně, ale někdy i déle. Ve večerních hodinách jsem stěží honila poslední autobus, jednou jsem dokonce musela přespat u známých, kteří ve městě bydleli. I ten poslední autobus byl totiž ve chvíli, kdy mě má nadřízená pustila, pryč. To vše za fixní plat, který byl mnohem nižší, než plat prodavačky! Paní ředitelka byla navíc velmi přísná, arogantní a zlá. Firmě vládla i její matka, která zde zastávala také velmi důležitý post, a její dcera. Tyto tři grácie dokázaly zničit životy všech zaměstnanců. Lidé kolem byli bez života, vystresovaní a nervózní. Pracovníci se zde neustále střídali, nikdo tu dlouho nevydržel.

Po týdnu jsem utekla i já.

Šéf mi na mou prosbu, že se chci vrátit, řekl, že má plno. Čekala jsem to. Je to velmi hrdý člověk a neskousl, že jsem mu utekla. Vše bylo na mé kamarádce, na kterou jsem se obrátila.

„Víš, no, já se s Leničkou skamarádila, nebudu se přimlouvat,“ řekla mi Alena.

„Ale práci máš jen díky mně!“ připomněla jsem jí.

„No, to jo, vím, že jsi lepší. Ale při Lence jsem vedoucí.“

Aha, tak o to jí šlo! „Počkej, klidně si buď dál vedoucí, mně to nevadí,“ řekla jsem.

„Ne, nejde to, nezlob se,“ řekla Alena a zavěsila.

Pochopila jsem. Se starou, neschopnou ženskou je ona ten silnější článek. Při mně by byla nutně článkem slabším.

Od té doby jen pozoruji, jak pekařství chátrá. Několikrát jsem venčila svého pejska v nočních hodinách a zašla jsem až k prodejně. Byla odemčená a nikdo uvnitř. To starší prodavačka opět nezamkla. Když jsem to zavolala Aleně, volala oné prodavačce. Dokonce jsem jednou byla svědkem toho, jak ona prodavačka přišla, urychleně zamkla, a šla domů.

„Víš, Pavli, přestaň být trapná. Proč si vymýšlíš, že nebylo zamčeno. Lenička mi řekla, že zamkla, ty sis to vymyslela,“ řekla mi pak už bývalá kamarádka.

Nemohla jsem snést tu nespravedlivost. Copak nikde neexistuje spravedlivost?

Denně potkávám své bývalé zákazníky. Na některé mám kontakty a oni na mě. A tak mi často volají:

„Paní Pavlínko, víte, že musíme platit i za obyčejné sáčky? Ty nové prodavačky chtějí korunu za každý, ale na kase to nemarkují. Berou si to do kapsy.“

„A víte, že začaly míchat staré pečivo s novým?“

„Představte si, že dnes bylo sedm hodin, a ještě neotevřely! Přitom mají otevírat už v šest.“

„Zase byla prodejna odemčená!“

„Ta stará je k nám nepříjemná.“

Podobné telefonáty, nebo i stížnosti osobně při procházce, slýchávám denně. Prodejna mezitím hodně zpustla. Je v ní špína, nepořádek, nesvítí světlo. Při jedné návštěvě jsem to řekla své bývalé kamarádce. „To neumíš zavolat elektrikáře? Můžeš to odepsat v pokladní knize,“ poučila jsem ji.

„Mám to na háku. Hlavně, že mám práci,“ odpověděla.

Trhá mi to srdce. O to víc, že si uvědomuji, že v době, kdy jsem přijala novou práci, jsem asi trpěla zatměním mozku. Byla jsem už tak zoufalá z neschopné prodavačky, že jsem přijala pro mě nevhodnou práci, na kterou se nehodím. A teď jen čekám, jestli mě náhodou neosloví opět šéf a neřekne, zda nezachráním opět své pekařství. Přijala bych hned, ale jen v případě, že ho budu moci vést sama. Naučila jsem se tvrdé práci, umím získat zákazníky. V opačném případě mému pekařství zvoní hrana… Bohužel.