Vánoční návraty aneb Když huba předběhne mozek

Přiznám se bez mučení, že nemám ráda nahodilé akce bez příprav a itineráře. Pár krát mě děti překvapily tím, že již k zakoupeným letenkám „někam“ očekávaly můj souhlas. „Ale mamí, vždyť si říkala, jak toužíš poznat Island, Izrael, Irsko...“ atd., atd. Dnes už si dávám na pusu velký pozor. Opatrně sděluji svá přání a sny. Ale zejména takové, co mě „nevystrnadí z teplého domácího pelíšku“.

Blížily se Vánoce, já v klidu pouklízela a šlo mi to hezky od ruky. Zvládla jsem i cukroví, návštěvy přátel, firemní večírek. A tak jsem si v duchu říkala, jak jsem šikovná a že si asi pořídím sama sobě nějaký zajímavý dárek. Nakonec mi jej pořídil někdo zcela jiný, ale hezky po pořádku. Věděla jsem, že o Vánocích mě čeká příbuzenská „pumelenice“, že nás bude plný byt a občas bude i „přetékat“.

A tak těsně před návštěvou ze Slovenska mi mladší syn nadhodil, že by se rád podíval na místa svého dětství. Většinu prázdnin trávily děti na Kysucích. Kolem krásná příroda, lesy. Jen tak mimochodem jsem špitla: „Víš, že jsem na horské chatě Kmínek byla v zimě naposledy před 50 lety? Zpátky jsme jely s mým tátou na lyžích až do Makova, to byl ale šus!“ Že jsem si raději jazyk neukousla. Syn se vytratil k noťasu a za chvíli prohlásil: „Jede se na vánoční výlet. Potřebuješ relax po tom smejčení a pečení a já zase nakouknout do míst svého dětství. Zajistil jsem ubytování. Než dojede zbytek rodiny, budeme pěkně odpočati zpátky.“

Jedině myšlenka na klidné rodinné Vánoce mě posilovala při výšlapu, jaký jsem ještě nezažila. Vše začalo nenápadně. Ubytovali jsme se a syn našel autobus do místa A. Vůbec jsme netušili, co nás čeká, tedy přesněji já to netušila, synek to měl určitě hezky zmapované.

Už první převýšení do místa B bylo téměř kolmé. Potkali jsme hbitou seniorku, která nám sdělila: „No, eště jeden kopček a budete v cieli, je tam len trocha blata.“ Celá cesta byla samé bláto, voda a zbytky sněhu. Moje městské kozačky s protiskluzkou dostaly pořádně zabrat. A končetiny v nich také. „Kopčekov“ bylo několik, jeden horší než druhý, funěla jsem jak parní lokomotiva. A aby syn proťal napjatou situaci, pronesl: „Mamí, není tady signál, co když vyleze z lesa medvěd, umíš šplhat? Pomoci se nedovoláme. A mimochodem vzala sis lék na tlak, nevím, jak bych tě seslal do nižší nadmořské výšky, kdyby něco?!“ Jen jsem hlesla: „I ty mlč, nezdárný synu, sic tě umlátím šiškami“. Zhruba 2 hodiny lopoty, klesání, stoupání, poslední kopeček byl nejvýživnější.

Konečně bod B - chata na obzoru. Teploučko, jídlo, pivečko... Dokonce se k nám družila i kočka domácích. Jak ráda bych tam zůstala...navždy. Věděla jsem, že dolů do bodu C to nebude o moc lepší. Ještě „chodníčkový truňk“- Považský repák. No ten mě tedy postavil na nohy hned. Chuť řepy mi připomenula dětství, kdy jsme s kamarádkou vzaly kočárky a jelo se na výlet k řepnému poli. Vždy jsme jednu vytáhly, očistily ji a sobě i paňoškám udělaly svačinku. Dodnes cítím na jazyku tu řepnou chuť a tahle kořalička mi ji připomenula.

Takže i pro mě to byl návrat do dětství. Věděli jsme, že po tmě bychom ten sešup dolů asi nedali, takže jsme vyrazili brzo. Bláto zmizelo, zůstal jen sníh a poledovice. Kolik smyků mě potkalo, jsem nespočítala. Naštěstí jsem je vždycky vybrala a neupadla. Teď by se nám hodila kláda z pohádky Pyšná přincezna. I po tom ledu by to suprovně jelo. Když jsme se blížili k Makovu ze zcela jiného konce, než jsem předpokládala, už se začalo stmívat.

Syn pronesl památná slova: „Víš, mami, moc šancí jsem ti nedával, jen jsem přemýšlel, jak by tě u té chaty nabrala do vrtulníku záchranná služba. Není tam kde přistát, museli by ti hodit lano. Ale zase dobrá zpráva, byla bys ve všech slovenských zprávách a v těch českých „možno tiež“... Poslední sněhovou koulí jsem jej trefila do zad. Zastavili jsme se na čaj s rumem do hospůdky, kam chodíval můj táta s kamarády hrát mariáš. Majitel pensionu, kde jsme se ubytovali, znal celou mou rodinu, takže jsme si hezky zavzpomínali. Někdy ty návraty, které vypadají jako nebetyčná katastrofa, jsou nakonec kouzelné. A o tom to je. Nechat se občas vtáhnout do příběhu, ve kterém jste původně nechtěli vystupovat. Vánoční čas je obdobím zázraků, těch kolem nás i v nás.

S naším putováním jsem se smířila, protože jsem přežila a užila si celé naší velké rodiny. Večer u stromečku jsem pošeptala vnučkám - Sárince a Ellince: „Co, děvčátka, jste rády, že jsem tady s vámi?“ A ony na to: „No a kde bys jako měla být jinde, babí.“ A pro sebe jsem si jen zamručela: „No třeba někde v horách v medvědím pelechu.“

I u nás byly nakonec šťastné a veselé, všichni nás obdivovali a trošku i záviděli. Však příště mohou na vánoční výšlap oni a já si udělám domácí wellnes....anebo druhá možnost - vyrazíme všichni...?!

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete