Vyznání

Brali jsme se z lásky, vzpomínáš? Půl roku na to jsem otěhotněla. Radovali jsme se jako malé děti, těšili se na miminko. Měli jsme malý byt a v něm vše, co jsme potřebovali. Moc toho nebylo. Ložničku na milování, kde jsme usínali bok po boku, malý obýváček s malou televizí, pár skříněk na těch našich pár krámů a jeden malý pokojíček pro budoucí miminko. Devět měsíců jsem ho nosila pod srdcem. Viděl jsi, jak mi roste bříško. Z každé výplaty jsme koupili něco pro budoucího člena rodiny. Zhruba v polovině mého těhotenství jsi přišel s „úžasnou“ novinou. Naskytla se Ti jiná práce, za víc peněz. Budeš jezdit s kamionem, převážně do zahraničí, pro zahraniční firmu. Byl jsi tak nadšen, že jsem Ti zapomněla říct, že Tvou radost nesdílím. Bála jsem se.

Ještě před porodem jsme náš malý byt vyměnili za větší, v lepší lokalitě, luxusnější. Školka, škola, obchody i dětské hřiště byly v těsné blízkosti našeho nového domova. Vyměnili jsme malou televizi za větší, modernější, skříňky nahradili luxusními komodami a vestavěnými skříněmi. Mohli jsme si to teď dovolit. Jezdil jsi kamionem, vydělával hodně peněz, jen já byla doma víc sama. V ložnici jsem usínala sama, tvář položenou na Tvém polštáři, a trpělivě čekala, až přijedeš po měsíci na pár dní a budeme opět spolu. Těšila jsem se na Tvé návraty. Byl to malý svátek, když jsi přijel domů ze světa a díval se na mé břicho, které se od poslední návštěvy rapidně zvětšilo.

A narodila se nám dcera. Bála jsem se, že u porodu nebudeš. Naštěstí jsi právě přijel z cest a dorazil jsi „za pět minut dvanáct“. A tak jsi mohl naši Karolínku přivítat se mnou v první sekundě jejího zrození. Byli jsme neskutečně šťastní. Koupil jsi mi drahý prsten a náš byt jsi zaplnil květinami. Na Karolínku čekala úžasná postýlka. A pak jsi zase musel jet. Jet vydělávat, abys nás zabezpečil. Byli jsme ve spojení telefonicky a také přes sociální sítě. Jak Ti ale říct, jak naše miminko voní? Jak se usmívá právě v tom okamžiku, když jsi nemohl být na telefonu?

Na první Vánoce ve třech jsi slíbil, že budeme všichni spolu. Moc jsem se těšila. Karolínka už pásla koníčky. Vždy, když jsi přijel, usmívala se, jako by dobře věděla, že ten pán, co tu s námi po většinu roku není, je její tatínek. Jenže jsi musel neplánovaně s nákladem do Švédska. Byly to zvláštní Vánoce. No nic, oslavili jsme to později, co na tom, že byl konec ledna. My prostě měli Vánoce. A byly to pěkné Vánoce. Malá dostala spoustu dárků a já taky dostala přímo dary. Ty ses radoval z překvapení a bylo nám opět krásně. Usínali jsme spolu bok po boku v naší velké, luxusní ložnici.

Rok se s rokem sešel, a byly opět Vánoce. Tentokrát jsi přijel alespoň na druhý svátek vánoční, a tak zpoždění bylo menší. Karolínka už mluvila a chodila a dobře věděla, že jsi její tatínek.

Když jsem za rok otěhotněla podruhé, opět jsme se těšili na miminko. Tentokrát jsi ovšem u porodu Jiříčka nemohl být. No nic, byl to už druhý porod, zvládla jsem ho sama a radovala se z kluka jako buka. Konečně jsi měl svého následovatele. Mužského pokračovatele rodu, jak sis vždycky přál. Jiříček jako by Ti z oka vypadl. Rostl a dělal nám radost. Karolínka poprvé nastoupila do školky. Tys byl tu dobu na cestách. Z této události a z radosti z její nové školky ses mohl radovat prostřednictvím fotografií a videa, které jsem Ti zaslala. Dvoje Vánoce jsme měli to štěstí a

Pak přišly roky, co jsi měl služby na Vánoce. Přednost měli ti, kteří měli menší děti. Za sváteční jízdy jsi měl peníze navíc. Během těch let naše dcera nastoupila do první třídy a nad její první slohovou prací jsem plakala. Téma bylo „rodiče“. Napsala o mně krásně, ale na téma táta napsala pouze: „Tatínek je pán, kterého moc neznám, protože s námi pořád není.“ Neměla ta malá holčička pravdu? Po návratu jsem Tě přemlouvala, aby ses vrátil ke svojí dřívější práci ve fabrice. Měl bys svou pracovní dobu, po práci bys byl s námi doma a víkendy bychom mohli trávit spolu, celá rodina. Zase bychom usínali bok po boku a já bych se nemusela bát, jestli se Ti na cestách něco nestane. Odpověděl jsi, že musíš vydělávat, a tak jsem se vrátila zpět do práce. Děti občas pohlídala babička. Ale ty ses do fabriky nevrátil. Vydělával bys mnohem méně peněz. Takto jsme si mohli dovolit v létě, pokud jsi zrovna nejezdil, zahraniční dovolenou bez omezení. Ale každá dovolená jednou skončí, a my byli zase sami. Nastaly běžné, a přesto tolik důležité dny. Nemohla jsem Ti říct, jak je mi smutno. „Máš přece děti, to já tu jsem sám,“ odpovídal jsi.

A další Vánoce jsme byli sami. Karolínka si v dopisu Ježíškovi napsala o jediný dárek, o tatínka. To Jiřík byl náročnější. Chtěl svítící meč, masku Supermana, a, světe, div se, opět tatínka. Děti dostaly, co si přály, jen dárek - jejich otce, jim Ježíšek nepřinesl. Bylo mi dětí líto. A začali jsme se odcizovat. Přijel jsi domů, pohrál si s dětmi a usínali jsme ve své ložnici, každý na své polovině postele. Neměli jsme si najednou co říct.

S dětmi jsem začala chodit hodně na procházky. Našli jsme si zálibu v houbaření a sbírání borůvek. Víš vůbec, že jen pár kilometrů od našeho domova byl krásný les, odkud jsme nosili v létě a na podzim plné košíčky? Borůvkový koláč, co jsem upekla, jsi obvykle jedl až rozmražený z mrazáku. To ale nebylo ono! Neviděl jsi děti s modrými ústy, nebyl jsi u toho, když jim začaly padat mléčné zoubky a jejich chrup byl postupně nahrazován stálým chrupem. Odřená kolena jsem foukala jen já. Když jsi jednou přivezl z cest Karolínce plyšového jednorožce a Jiříkovi chrastící míč, obě děti Ti řekly unisono: „Ale táto, na to jsme už velcí.“ Měl jsi doma manželku, malou slečnu a klučíka, který už dávno odrostl plínkám. A Tys tu nebyl.

Na svých výletech po lese jsem potkala Jakuba. Rozuměli jsme si, hlavně děti si ho oblíbily. Bydlel u lesa v malé chaloupce. Od úmrtí své ženy byl úplně sám. Společnost mu dělal jeho pes, Azor. A Azora si právě naše děti oblíbily. A tak se stalo, že kdykoli jsme jeli do lesa, čekal na nás už „kamarád“ Jakub. Děti si vyhrály s přátelským psíkem a my dospělí prohodili zprvu pár slov. Tehdy si Karolínka zlomila ruku. Stalo se to nečekaně, když nešťastně upadla. Do nemocnice ji vezl právě Jakub. Namaloval jí na sádru fixem svého Azora, prý aby jí nebylo smutno. Ty jsi přijel domů, když už byla sádra dávno dole. Pohladil jsi svou dceru. Nebyl jsi tu ale, když jí ručka nejvíc bolela. Byl tu Jakub. Jakub, kterému naše děti začaly spontánně říkat „strejdo“. Začal s námi chodit na bazén, do zoo i do kina. Byla jsem radši, že nejsem na obě neposedné děti sama.

Když jsi pak přijel z cest, příšerně jsme se pohádali. Najednou jsme si neměli co říct. Já měla běžné, obyčejné problémy unavené mámy, a Ty jsi snil o světě, vyprávěl jsi, cos všechno viděl. Viděl jsi víc, než my tři kdy uvidíme. Tenkrát jsem Tě naposledy prosila, abys změnil zaměstnání. Vysmál ses mi. Jenže samotné mámě je doma smutno.

U Jakuba jsme začali trávit víc a víc času. Bylo příjemnější s kyblíkem borůvek zajít rovnou k němu, upéct koláče a vidět, jak všem chutná. Když mi pak děti při ukládání ke spaní říkaly, že mají Jakuba rády, tekly mi slzy po tvářích. Ale nejhorší bylo, že jsem Jakuba začala mít ráda i já. Byl tu na všechny naše bolístky. Mohla jsem se mu se vším svěřit. Zpočátku to byly nářky, jak mi scházíš Ty. Potom jsem se ale radovala. Jakub koupil dětem krásnou houpačku. Stojí v rohu zahrady, děti si mají kde hrát, když je omrzí Azor. A víš, že i u lesa je škola?

Když jsme se rozvedli, protože jsme si už neměli co říct, odstěhovala jsem se k Jakubovi. Byli jsme už víc než kamarádi. Naše děti si kupodivu rychle zvykly. Jakub pro ně v tu dobu byl už víc, než jejich vlastní táta. Opustila jsem luxusní byt, kde nám nic nescházelo. Nic, mimo Tebe. Byli jsme tam totiž většinou sami. Bydlíme v chaloupce u lesa, kde děti jen nazují v létě gumovky a můžou vyrazit na houby i na borůvky. Jakub je učí znát stromy, stráží je Azor II., následovník původního Azora. A je nám krásně. Usínám opět v malé ložnici, do které se vrátilo milování. Můj Jakub mě v noci objímá a já se cítím bezpečně. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem se celé roky jen bála. Bála jsem se žít. Nyní se už nebojím.

Naše děti na Tebe nikdy nezapomenou, jsi jejich táta, ale já jsem už někde jinde. Nikdy jsi kamionů nenechal, na to Ti peníze byly příliš vzácné. Vzácnější, než naše tři životy. V našem původním luxusním bytě se mění milenky. Žádná to nevydrží stále. Když se vrátíš domů, přijedeš za dětmi. Ony dobře vědí, že jsi jejich táta. Jakub tu ale byl, když Ty jsi na ně neměl čas. Mám Tě stále ve svém srdci, vždyť s Tebou mám děti. Dal jsi mi to nejcennější, co jsi mi mohl dát. Mé místo je ale už jinde, po boku toho, který mě miluje. Opravdově, teď, a ne za měsíc.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete