Vzpomínání na babičku

To je ale mládež! To za našich časů nebývalo! Kolikrát si už každý z nás takto povzdechl. Ale je to opravdu tak? Byli jsme my, naši rodiče, nebo prarodiče lepší? Moje babička pocházela ze čtyř dětí. Nejstarší byla Marie, pak Helena (moje babička) a Anči - byly jako dvojčata, i když byl mezi nimi rok, a nejmladší Pepíček.

Babička a její sourozenci nevyrůstali zrovna v chudých poměrech. Jejich tatínek byl v Plzni vrchní oficiál na dráze, maminku nazývali milostivá paní vrchní oficiálová a znalo je celé město. Každou neděli ráno tatínek dětem dával kapesné. Marie byla opravdu hodná a zbožná dívka, zatímco ona si šla za peníze koupit svatý obrázek, Helenka s Anynkou obešly pár cukráren a bylo po kapesném. Ale věděly si rady, chodily trhat a prodávat heřmánek. Ten nejlepší rostl na stráni za tratí. Bylo přísně zakázáno kvůli bezpečnosti za trať chodit. Nikdo se opravdu zákaz neopovažoval porušit až na dvě výjimky - dcerušky pana vrchního oficiála. Chodily tam často a nikdo je nikdy nechytil, i když je hlídači často honili, byly rychlé jako blesk.

Jako slečny rády tancovaly a také velmi dobře bruslily. Tomuto umění chtěly naučit i nejstarší Marii. Ta se ale styděla jít na stadion, a tak ji večer, když byla tma, vzaly do jedné zapadlé ulice, kde byla velká zamrzlá louže, tam ji tahaly po ledě sem a tam ve snaze naučit ji bruslit. Pak se ale na rohu objevil policajt, Helenka s Anynkou nechaly Marii stát na zamrzlé louži a utekly domů. Marie stála jako tvrdé y, ani se nepohnula, ještěže se tenkrát nosily tak dlouhé sukně, že nebylo brusle vidět. Četník jen udiveně zíral na starší slečnu, jak stojí uprostřed ulice, ale jen pozdravil a odešel. Marii pak trvalo skoro hodinu, než se na bruslích dostala domů.

Nejmladší Pepíček byl také velmi čiperný hošík. Vždy v neděli navečer si ho poslal tatíček pro džbánek točeného, jak jinak než plzeňského piva do nedaleké hospody. Tam se okolo ochomýtaly i děvy nevalné pověsti, tzv. povětrné. Malého blonďáčka si velmi oblíbily. Pokaždé ho požádaly, aby jim zazpíval. A tak si Pepíček v hospodě vylezl na židli a spustil nějakou pěknou písničku, kterou zřejmě zaslechl v hostinci nebo od flašinetáře. Do školního repertoáru rozhodně nepatřila. Za zpěv byl obdarován preclíčkem, limonádou, cukrovou štangličkou nebo mejdlíčkem, mnohdy se i nějaká korunka dostala do jeho kapsičky.

Pan vrchní oficiál o hudební produkci svého synátora netušil, pouze se divil, kde je Pepíček s pivečkem tak dlouho.

Takže jak je vidět, ani dítka z dávných časů a z dobré rodiny nebyla vždy vzorná. Ale moje babička i její sourozenci vyrostli v dobré a pracovité lidi, vychovali své děti a pomáhali i s vnoučaty.Často na babičku Helenu vzpomínám, letos by jí bylo 100 let.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete