Vzpomínka na letní tábor v Altenhofu

Milovala jsem příběhy tajemné, láskyplné, pohádky. Maminka častokrát vyprávěla zážitky z dětství a já si už jako malá holka představovala, že prožívám s aktéry jejich příhody i já.

Začala jsem přispívat do pionýrského časopisu Kamarát a měla jsem velkou radost, když došlo k otištění mých „výplodů“ a „souška“ Šimková hlásila hned při příchodu do naší třídy, že slečna spisovatelka zase zaperlila. Právě zásluhou toho, že jsem byla pilná a hojně jsem zásobila redakci příběhy a básničkami, byla jsem pak vybrána spolu s dalšími  autory na pobyt v pionýrském táboře. A to ne ledajaký, ale v NDR a ještě k tomu mezinárodní. Velkou výhodou bylo, že jsme na škole měli od sedmé třídy i němčinu, tak nějaké základy cizího jazyka byly.

Trochu jsem se obávala, jaké to tam bude, když ty holky a kluky neznám, ale když rodiče svolili uhradit sumu za část pobytu, tak jsem se dala do balení. Sraz jsme měli v Bratislavě a odtud jsme vyrazili do vesničky Altenhof nedaleko Berlína. V blízkosti této vesničky „pionýrů a mládeže“ bylo jezero Werbelinsee.

Pár dní po příjezdu do Pionýrské republiky Wilhelma Piecka jsem zpozorovala, že z Československa byly všechny děti do 15 let, ale ze západních zemí - Rakouska, Itálie nebo SRN tam byli i mládežníci ve věku 16-18 let.

Program jsme měli opravdu pestrý, samozřejmě nechyběly klasické a převelice otravné ranní rozcvičky a odpoledne klid na pokojích, ale jinak jsme častokrát jezdili na výlety, zúčastňovali se výstav, kulturních vystoupení, byli jsme i v německých rodinách, navazovali družbu s dětmi z jiných východních zemí ne se západními mládežníky.

Hned druhý den jsme se skamarádili se skupinkou německých děvčat a šly na procházku k jezeru Werbelinsee. Za dvě hodiny byl celý tábor v pohotovosti a prohledávaly se břehy vodní plochy. Dostali jsme „sprdunk“, že samotné nesmíme nikam vyrážet, sic bychom mohly dojít k nějaké úhoně či utopení. Zvláštní je, že za dva dny jsme měli hromadnou akci právě na jezeře a mě s kamarádkou z Nitry posadili bez instrukcí a znalostí plavby do kajaku. Bylo to šílené a dodnes se divím, že jsme ten křest vodou vůbec přežily. Pak jsme si vybraly raději lodičky, ale neznajíce veslování jsme požádaly o pomoc mládežníky ze SRN. Kluci nás povozili po jezeře a pak pozvali na procházku. Tu jsme však musely odmítnout, protože nás již svolávala paní vedoucí ke každodennímu sčítání „oveček“ a následnému odvedení na     „ubikace“. Jednou jsem se vybrala propláchnout si na umyvárnu spodní prádlo. Bylo mi divné, že se tam trousí kluci a všichni se usmívají. Ťukala jsem si na čelo až do doby, když jsem vyšla ven a zjistila, že jsem dávala na odiv své prádlo v klučičích sprchách.

Na pokoji se mnou bydlela i Anička z Ružomberka. Nejdříve jsme se jen oťukávaly, ale pak jsme našly společnou řeč a pohybovaly se na táborových akcích spolu. Na setkání v Cottbusu nás dokonce natočila německá Televize, jak máváme praporky.

K velmi oblíbeným akcím patřil i karneval u jezera. Všichni jsme si připravili masky, já se oblékla do kapradí a byla za lesní vílu. Holky z Prahy mě namalovaly, učesaly vlasy a já byla pak vyhodnocená jako jedna z nejzdařilejších masek.

Ještě se vrátím ke Cottbusu, na jednom ze setkání jsem se seznámila s Wielandem. Moc hezky tmavovlasý Němec. Celou dobu, kdy jsme byli na programu, se u nás zdržoval, vyměnil si se mnou jeho modrý pionýrský šátek za můj červený a také jsme si předali své adresy. Ten kluk si pak se mnou psal ještě 2 roky, poslal mi foto, kde je se svými bratry, posílali jsme si dárečky a on mě moc zval i na návštěvu. Ale to jsem už tušila, že se asi už nikdy osobně neuvidíme. Ale v tom jsem se hodně spletla.

Naším  vedoucím byl tenkrát Ivan Szabó, spisovatel, kterému je dnes 75 let. Tenkrát pracoval právě v redakci časopisu Kamarát a měl na starost nejen výběr adeptů na tábor, ale také se stal naším souputníkem. Velmi příjemný a přátelský člověk, na kterého, stejně tak i na ostatní účastníky pobytu, ráda vzpomínám.

Přiznám se, že se mi ani domů nechtělo, ale věděla jsem, že mě čeká pro mě jedna velmi důležitá akce, a to biřmování. Vypadá to sice nedůvěryhodně, ale je to tak, to, že jsem byla přispěvatelkou do pionýrského časopisu, nevylučovalo druhé.

Po téměř 20 letech jsem napsala panu Szabó, vzpomněl si na tábor a posla mi svou knihu s věnováním: Svet na pneumatikách.

S Wielandem jsem si 2 roky psala a vyměňovala dárečky a na ten další rok mě velmi překvapil. Jel s rodiči na dovolenou do Československa a zastavili se u nás. Strávili jsme spolu s jeho rodinou celý den. Zůstali na oběd, poseděli jsme na zahradě. Naše domluva sice byla všelijaká, ale světe, div se, domluvili jsme se rusky.

A co se stalo s Aničkou z Ružomberka? Našly jsme jedna druhou po mnoha letech. Sporadicky se navštěvujeme, posíláme si pohledy nebo si zavoláme. Dnes jsme již obě babičkami a od našeho pobytu v pionýrském táboře v NDR uběhlo 44 let. Provětráme spolu slovenčinu, zavzpomínáme, probereme novinky a jsme rády, že nás osud svedl dohromady.

Tábor, kterého jsme se zúčastnily, byl tak trochu jiný, byl nabitý akcemi jak kulturními, tak sportovními, hodně otestoval naši přizpůsobivost i samostatnost. Například zásluhou zážitků na Werbelinsee se nebojím vody a umím celkem dobře plavat. Na dovolených se vždy najde jazyk, kterým je možné se domluvit, stejně tak jako tenkrát v Altenhofu.

Naučila jsem se hodně krásných českých a slovenských písní, které si prozpěvuji u žehlení nebo je broukám malé vnučce. Vidím při tom, jakoby to bylo dnes, útlá děvčata z východního Slovenska a vrtím se s nimi v kole za melodie písně A ja taka dzivočka…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10