Naše mateřská školka byla celoroční. My děti jsme přicházely ráno v sedm hodin a nosily jsme si z domu svačinky. Na oběd jsme chodili domů a pak jsme se do školky vraceli na celé odpoledne.
Vzpomínám, když jsem poprvé vešla do budovy školy. Šla jsem s maminkou dlouhou tmavou chodbou a pevně ji držela za ruku. Srdíčko mi silně tlouklo a měla jsem strach, jaká asi bude paní učitelka. Na konci chodby byly dveře se skleněnou výplní. Dveře se otevřely a za nimi stála usměvavá paní učitelka. Její tvář a oči vyzařovaly bezpečí a můj strach vystřídala radost. Ještě dnes si pamatuji, jak to v naší školce vypadalo.
Paní učitelka nebydlela v naší vesnici, ale na oběd chodila ke své mamince, která měla domek v naší ulici. Já a moje sousedka jsme měly stejnou cestu na oběd s paní učitelkou. Držely jsme se jí každá z jedné strany za ruku a byly jsme na to velmi pyšné. Tak jsme šly i zpátky na odpolední program.

Začala jsem s prosíkem: „Mami, mami, už se můžeš vrátit! Já už půjdu sama! Prosím! Už se mnou dál nechoď!“ Tak takhle mě maminka vytrestala.
Dnes na dobu strávenou v naší školce vzpomínám jako na kus krásného a šťastného dětství. Do té samé školky, i když už zadaptované a zmodernizované, chodili všichni tři moji kluci a já jsem se tam po létech vrátila jako vedoucí školního stravování.
Koudy - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz