Vztah matky a dcery aneb velmi ošklivé dětství a nenávist až za hrob

Chtěla bych se s Vámi všemi podělit o můj životní osud, který díky mé matce byl až krutý.

Musím začít od mých milovaných babiček. Babička od mé matky bydlela celý svůj život na vesnici v okrese Rakovník, kde se každým rokem česal chmel. Druhá babička, taťkova maminka, bydlela v městyse kousek od města Slaný a každým rokem pravidelně jezdila na česání chmele jako brigádnice do vesnice, kde bydlela první babička. Jak už to tak bývá, byly si vzájemně blízko a při jejich vyprávění došlo i na jejich dospělé děti. Jak jedna babička, tak i druhá se shodly, že se dcera a syn stále nežení. Měly ihned nápad, že je dají dohromady, zahrály si s jejich osudy. Blížila se dočesná, která se vždy zakončila zábavou a tancem v místní hospodě. Druhá babička pozvala nenápadně svého syna (později mého taťku) a dcera (později moje matka) šla na zábavu též. Všichni se prý náramně bavili, jak mi jednou babička vyprávěla, a po nějakém čase došlo na svatbu. Více méně se brali, ne z lásky, kterou by každý předpokládal, ale uznali, že jsou sami a tak se vzali.

Po nějaké době jsem se narodila já, ale ne coby dítě lásky a to byl prvotní problém pro moji mámu. Chtěla mě dát pryč, proto se prý nevdávala. Děti prostě nechtěla. Jako druhý problém nastal při mém narození, moje matka měla těžký porod, hrozilo, že jedna, či druhá můžeme umřít. Díky porodníkům v chomutovské nemocnici vše dopadlo dobře, ale o to víc mě matka začala nenávidět. Byla jsem pro ni přítěž, jak kolikrát se sama vyjádřila, když jsem byla větší. Táta chodil do práce a ona nebyla schopna se o mě postarat, musel pořídit paní, která jí pomáhala se mnou. Raději uklízela, což měla doslova jako koníčka, než by mě přebalila a nakrmila. Když mi táta toto vše vyprávěl, byla jsem sama již dospělá a měla dvě děti.

Ale to předbíhám od mého dětství, od dob, které si pamatuji. Její nenávist ke mně byla větší a větší, což jsem coby dítě nemohla pochopit. Šla jsem z rány na ránu, pro každou maličkost, kterou matky mých kamarádek přecházely. Do práce nikdy nechodila, měla na starost jenom mě a domácnost, ale musela jsem dělat věci, které kamarádky dělat doma nemusely (přepírat ručně posmrkané kapesníky, její kalhotky od menzesu). Do školy jsem chodila věčně s modřinami, při tělocviku jsem se styděla svlékat před kamarádkami.

Otec pracoval později po našem přestěhování do Kladna na dole, na tři směny. Když byl doma, máma si nedovolila nic, dokázala být i milá. Ale jakmile otec odcházel z domu, já se klepala strachy, co zase nastane. Bála jsem se dalších ran, které utržím.

Jednou to opravdu přehnala, což se jí vymstilo. Táta odešel na noční a mně se už chtělo spát, bylo 21.00 a ráno jsem měla jít do školy. Ovšem ona si usmyslela, že dva hrníčky od kávy, kterou s taťkou vypili, musím umýt. Po pravdě se mně to nelíbilo a ozvala jsem se, proč to neumyje sama? Ovšem to jsem neměla raději říkat, ale znáte to, bylo mi 14 let a puberta se mnou cloumala a navíc tomu, dobře jsem věděla, že jiné mámy, by toto ani na dcerce nechtěly, když jsou v domácnosti. Řevem šíleným na mně, jako kdybych někoho zabila, slyšet byla po celém domě.  Raději jsem ihned šla a hrníčky umyla, ovšem nedomyla. Zezadu rány do hlavy, jenom jsem zařvala bolestí, protože rána byla neskutečně silná, vzala si na mě dřevěnou pomůcku, se kterou se kdysi míchalo prádlo. Z ruky mi vypadl hrnek, který se rozbil, a to byla pro ni další možnost pokračovat v mém bití. Jedinou možnost, kterou jsem v ten moment měla, protože rána za ranou se odrážela na mém těle, byla utéct z bytu na chodbu. Utekla jsem a máma utíkala za mnou a řezala a řezala do mne, kam rána padla tam padla. Utekla jsem do sklepa a ona za mnou. Už jsem neměla kam, což nebýt lidí z domu, kteří slyšeli můj pláč a křik o pomoc, asi by mě umlátila k smrti. Dvě sousedky se ji snažily zastavit, a třetí sousedka si mě vzala k sobě domu. Moje tělo bylo od hlavy k patě jedno veliké jelito. Hlavu jsem měla, jako kdybych vylezla od sršní z hnízda, celá oteklá.

Ona mě celou zabalila do mokrého, studeného prostěradla, a seč jí síly stačily, mě chlácholila. Proplakala jsem celou noc, nejen bolestí fyzickou, ale psychickou. Jak máma může mi takto ubližovat, za co a proč. Ano, možná jsem si zasloužila facku, ale takové bití, to přece ne.

Ráno sousedky z celého domu měly sepsanou petici a čekaly na mého otce, který když je viděl, bylo mu hned jasný, že se něco stalo.
Zkrátím to, otec šel se mnou k lékařce a sousedky i nadále moji mámu hlídaly, tak jako celou noc.
Když mě viděla dětská lékařka, doslova nade mnou plakala, že to ještě neviděla, co může máma udělat s dítětem. Ihned zavolala záchranku a mojí mámu nechala odvézt na psychiatrii a odtud ji odvezli do Beřkovic ( do blázince), kam jsme spádově patřili.

Její pobyt byl tříměsíční, když jsem chtěla za ní jet, chtěla jsem mámu vidět a po pravdě, bylo mně jí líto. Táta na moji žádost podepsal za mámu revers a jela s námi domů. Byla jako vyměněná, milá, mazlila se se mnou, což jsem během svých dětských let opravdu zažívala zcela výjimečně.

Je pravda, od této hrůzostrašné události se chovala lépe, ale stejně její nenávist ke mně byla opět zpátky, ale už si nedovolila mě bít až do mých právě 18 let, kdy jsem jí sdělila, že čekám miminko. Zbila mě, vláčela mě po zemi za vlasy, až jí v rukou zůstaly chomáče mých vlasů. Nadávek nespočetně, ani je raději nebudu vypisovat. Opět jsem utekla z domu, lepší možnost jsem neměla a můj nastávající s jeho rodiči mě nechali doma už u nich. Ano, měla jsem možnost se pomstít a udat ji, protože zbila těhotnou, ale ne, neměla jsem sílu na pomstu. To, že jsem čekala dítě, její vnouče, pro ni jsem byla ta největší k..va pod sluncem, protože jsem si zkazila život s nějakým parchantem, jako jsem byla já. Já jí zkazila život, toto jsem slyšela od útlého dětství, co si může dítě pamatovat. Děti jsem měla ještě dvě a babička? Musím slovo,,babička", dát do uvozovek, to nebyla babička, nemám výraz. Moje děti nenáviděla a jak se k nim občas přiblížila, tak je naváděla proti mně, aby šly na sociálku, že se o ně nestarám. Děti samy přišly za mnou s pláčem, proč to babička říká, když to není pravda.

Vysvětlete dětem, jakou máte matku, nebylo to lehké vysvětlování. Ale děti časem samy pochopily jaká je, vždy se snažila jim nadbíhat a dopadlo to tak, že ony před ní utíkaly.

Svou nenávist nesla až za hrob, což by mě nikdy nenapadlo, ale je to tak. Byla v nemocnici a výslovně si zakázala, aby mi podávali zprávu o její nemoci a já se vše dozvěděla, až když umřela. Do posledního dechu mě nenáviděla. Často se ptám proč, kde se v ní bralo tolika zloby, k jedinému dítěti, nevím.

Fotky posílám dvě, více mně jich z mého dětství nezůstalo, všechny fotky trhala a skočily v popelnici.
1. Fotka - fotka, kterou se mi podařilo uchovat, když jsem byla malá. Když se na fotku dívám, je vidět, že mě s láskou nechovala na klíně.
2. Fotka - V den, kdy se máma vracela domů z Beřkovic