Wellnes týden v Nesuchyni

Když mě vyhodili z práce, jako dalších 53 starších a pokročilých, řekla jsem si, že půjdu do předčasného důchodu a budu dělat hlídací babičku. V tom případě mohla jít moje snacha do práce a já si užívala vnučky, která byla často nemocná.

Pak jsem jednou objevila slevový portál a využila jsem nabídky na týdenní pobyt v Nesuchyni. Manžel mé nadšení moc nesdílel, že to je daleko, a měl spousty výmluv. Ale nakonec se s danou situací smířil. Už při příjezdu jsme byli překvapení krásným prostředím, ubytováním, bazénem i vířivkou a sportovním hřištěm. No vše se nám zdálo úžasné, a že víc už tady nic lepšího nebude. Ubytovali jsme se a šli hned na prohlídku terénu. Byla to vesnice, kde dřív bylo hodně statkářů a podle toho odpovídala i architektura domů, lépe řečeno statků. Domy byly stavěny z kamenů a opuky, domy byly opravdu honosné a vévodila velká stodola a různé chlívky. Zastavili jsme jednoho „domorodce“, který nám vyprávěl o své vesnici: „Tady už je málo starousedlíků, mladí odcházejí do města, tady není práce a staré baráky obývají chalupáři,“ zakončil své vyprávění.

wellness pobyt Vrátili jsme se nazpět do penzionu, protože na nás čekala uvítací večeře. Rozhlíželi jsme se, ke kterému stolu si přisedneme. Všude bylo plno, jen u jednoho seděli postarší manželé. „Dobrý den, prosím, máte tady volno?“ zeptali jsme se a s jejich souhlasem jsme si přisedli. Povečeřeli jsme a manžel si zapálil svou cigaretu. Najednou se zamračilo, obloha se zatáhla a začalo silně foukat a pršet. Protože stoly měly nad sebou velké deštníky a dokonce i závěsy, tak jsme je mohli zatáhnout, aby na nás nepršelo. Ale v ten moment k nám ke stolu doběhli další 4 hosté. Slovo dalo slovo a byla vzájemná konverzace. Po několika hodinách jsme si i potykali a celkem spřátelili. Ráno jsme se sešli na snídani a sedli si k sobě. Zdeněk, manžel Pavly, byl velmi vtipný, takže i ráno jsme „brečeli“ smíchy. Druzí manželé byli Maruška a Pepíček a bylo jim 70 let, na které nevypadali. Prostě byli jsme taková správná parta, se kterou jsme si začali užívat svou dovolenou. Vyrazili jsme na hrad Křivoklát. Naše průvodkyně se s námi velmi bavila, Zdeněk ji obšťastňoval svými historkami a Zdeňkovi zdařile sekundoval můj manžel. „Takovou partu jsem ještě nezažila, jste úžasní, dobře jsem se pobavila,“ rozloučila se s námi. Odpoledne jsem já s manželem vyrazili na pěší turistiku do vesnice Mutějovice. Byla to hezká vesnička, jak tak jdeme, manžel povídá: „Hele, kostel, pojď, půjdeme se tam podívat.“ Odbočili jsme směrem ke kostelu a míjíme hospůdku. Takže kostel jsme vynechali a zamířili k hospůdce. Zvenku vypadala tak jako obyčejně. Otevřeme dveře, nikde nikdo. Jen my dva a číšník. Interiér byl velice pěkný a útulný, všechno ve dřevě. Posadíme se. „Dobrý den, vítám vás, dáte si u nás něco?“ usmívá se na nás mladý číšník, který měl velké charisma. Objednali jsme si velké a malé pivo, které nám přinesl ve skleněných „buclácích“. „To je naše pivo, sami si ho vaříme,“ pochválil sám sebe a položil před nás pivo s bílou hustou pěnou. „Nepovídejte, v takové malé hospůdce a vaříte si pivo?“ jsem překvapená. „Ano, máme tady i náš malý pivovar,“ a posadil se k nám. Vyprávěl nám, jak se pivo vaří, kam ho prodávají, kdo tady všechno pracuje, jak se jim daří. Nakonec nás pozval i na prohlídku následující den.

Mírně „opivnění“ jsme vyrazili na zpáteční cestu. Aby nám cesta rychle ubíhala, zpívali jsme si do pochodu. Obloha se zatáhla a začalo pršet. Deštník, co jsme s sebou měli, ten ani vodu nestačil brát. Měla jsem na sobě rifle, které se vlhkem začaly natahovat, že jsem je za chvíli courala po zemi. Když jsme přišli na pokoj, převlékli jsme se a šli na večeři. U stolu už na nás čekali naši přátelé. Vyprávěli jsme jim náš zážitek, že musíme jít na exkurzi pivovaru. Zdenda samozřejmě měl různé vtipné hlášky a my se smáli jako malé děti. Jak se tak smějeme, tak Marušce zaskočilo zrnko rýže. Maruška začala červenat a vypadala, že se udusí. Ptám se, jestli chce bouchnout do zad, ale Maruška s vykulenýma očima kroutí hlavou, že nechce. Pepa, její manžel, na mě houkne: „Dej jí herdu,“… v ten moment jsme opět vybuchli v bujarý smích. Pepa se na nás dívá nechápavě, až mu Pavla mezi smíchem řekne: „Ty jsi to řekl takovým způsobem, jako že jí má Lída dát herdu, aby ji dodělala, ať se Maruška netrápí.“ Následující den jsme celá parta vyrazila do Mutějovic na exkurzi pivovaru. Odnesli jsme si odtud dobrý pocit z obsluhy, z výborného poháru se šlehačkou, z dobrého piva a v taškách zakoupené „bucláky“.

Večer nás čekalo plavání v bazénu a vířivka na penzionu. Můj manžel, ani Maruška nejsou plavci, takže ti se rochňali ve vířivce a my ostatní v bazénu. Já plavala jako paní radová, dokud přede mne do vody neskočil malý chlapec. V ten moment jsem začala polykat andělíčky, snažila jsem se postavit, ale podkluzovaly mi nohy. Manžel bezmocně „stepoval“ na schůdkách. Začaly mě štípat oči, do kterých se mi dostaly šminky. Pavla se začala smát, jak jsem vypadala s rozmazanýma očima, pohledem na mého bledého manžela, který poskakoval kolem bazénu a nevěděl, co se mnou bude. Prostě a dobře, užili jsme si spoustu legrace s touto partou. Občas si i zatelefonujeme nebo napíšeme mejlíka. Plánujeme, že příští rok, pokud přežijeme 21.12.2012, pojedeme společně na nějaký wellnes týden.

Lydie950 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete