Za všechno může bramboračka

Vypadalo to naprosto neškodně. Prostě jsem napsala na sociální síť nějakému muži, který se ptal, co se do ní dává. Ano, do bramboračky. Shodou okolností byl z našeho města a nechtěl se smířit s běžnými ingrediencemi, které jsem mu prozradila. Začali jsme si psát soukromě. Radim byl tou dobou na malé dovolené v Rakousku. Asi se nudil, a tak mi denně psal a posílal mi fotografie z cesty, na které měl být původně s kamarádem. Ten ale onemocněl a Radim se nechtěl o naplánovanou dovolenou ošidit.

Obdivovala jsem krásnou přírodu i Radima, že si troufl na cestu sám, vlastním autem s ubytováním v soukromí. Každý den byl jinde. Já zatím chodila do práce. Sliboval mi, že se, až přijede domů, setkáme osobně. Rozvedený Radim žil v malém bytě na konci města, ode mne necelé dva kilometry.

Konečně přijel po pěti dnech a domluvili jsme se, že si sedneme na kávu. Okamžitě přeskočila jiskra. Byli jsme si sympatičtí i přes písmenka, osobní setkání to jen umocnilo. Protože jsem byla tou dobou už třetí rok sama a Radim se odstěhoval od své ženy před více než čtyřmi lety, netrvalo to dlouho a já přespala v jeho garsonce, kam mě pozval na domácí zmrzlinu. Bylo to zpočátku jako droga. Nemohli jsme se nabažit jeden druhého. Radim mi neustále opakoval, jak jsem skvělá a jak mu chybí cit. Denně jsme si našli aspoň chvilku, abychom se setkali, prošli se nebo si společně něco uvařili. 

Automaticky se u mě postavil ke sporáku, otevřel ledničku nebo skříň a začal hospodařit. Ani se neptal. Každý jsme měli trochu jiné směny, ale Radim automaticky přišel po ranní ke mně a vyžadoval pozornost, ač jsem já měla před noční. Na jednu stranu mi to bylo příjemné, na druhou jsem po pár dnech byla příšerně unavená.

Radim, který pracoval jen na ranní směny, to řešil po svém. Zeptal se mě, proč nezměním zaměstnání. Vůbec jsem nevěděla, proč. Pracovat na směny jsem vždy chtěla a má práce operátora záchranného systému mi plně vyhovuje. Za prvé se fyzicky nenadřu, a ještě přitom vlastně zachraňuji životy. Moc mě to baví. Radim ale považoval mé zaměstnání za nevhodné pro vysokoškolsky vzdělanou ženu a pokládal mi otázku, proč ho nezměním. Já mu nikdy do jeho práce nemluvila, brala jsem ho se vším, co k němu patřilo. Přecházela jsem to mlčky.

Už jsme se znali měsíc, a pořád to bylo jako kouzlo. Nemohli jsme se nabažit vzájemné blízkosti, hlazení a dotyků. S názory to bylo ale jiné. Radim mi začal docela často vyčítat mou stravu i postavu. Ve svém věku, kdy padesátce jsem už dala sbohem, při výšce 170 centimetrů vážím od 75 do 80 kilo. Přiznávám, není to přímo ideální, ale jsem žena po padesátce. Radim vážící 120 kilo si připadal jako ideál mužské krásy. Při každé příležitosti mi předhazoval, že ještě nedávno měl 155 kilo. Měl, ono to také šlo vidět na jeho povadlé kůži, což jsem mu ale nikdy neřekla. Radim mi kontroloval jídelníček a vadil mu i banán. Při video hovoru, který jsem s ním vedla z práce, si nemohl banánu nevšimnout. A tak jsem začala některé potraviny před ním skrývat, aby mi nevyčetl jejich konzumaci, a živila se před ním jen salátem.

„Zlatíčko, banán je nejméně vhodné ovoce na hubnutí,“ řekl mi, jako bych snad hubla. Neměla jsem se svou postavou nikdy vážný problém, protože dost sportuji. To, že se ženská na stáří trochu zakulatí, je snad normální? Abych ho nedráždila, začala jsem se oblékat do neforemného oblečení a odložila milované šaty a další oblečení, které jsem mívala ráda. Ale i tak rád chodil ke mně, nehlásil se a přicházel často, když jsem ho nejméně čekala. Nezajímalo ho, že jsem domluvená se svým starším bráškou a nemám zrovna čas. On ho měl, tak se mu snad budu věnovat? A já se mu věnovat i chtěla, jen kdyby mi svou návštěvu předem ohlásil.

„Jé, ty máš mléko! Tak ti udělám pudink,“ řekl jednou a už se dobýval do čerstvě koupené krabice, kterou jsem si chtěla vzít ráno do práce, abych měla do kávy. No, nevzala.

Radim najednou střídal chování. Chvilku byl vstřícný a milý společník, pak ale mě vychovával jako malé dítě. Díval se do mé ledničky a vyčítal buď hodně sladkého, nebo naopak slané, či uzeniny. Vždy si našel něco, co se dá zlepšit. Já se při návštěvách u něj stále ještě dotazovala, jestli si mohu otevřít třeba skříňku nebo šuplík. Nebrala jsem jako samozřejmé, že mu budu provětrávat domácnost.

No, každý je nějaký. Byli jsme spolu už dva měsíce, zvykli jsme si, tak jsme nemohli neustále cukrovat. Ten den jsme se domluvili, že si vyjdeme na nedalekou rozhlednu. Bylo jaro, pomalu se opíralo sluníčko do krajiny, tak jsem si vzala sportovní legíny s všitou sukničkou v domnění, že ho tím zaujmu.

„Viděla ses, zlato? Se svou postavou?“ ptal se Radim napasovaný v upnutých riflích ke kolenům, přes které viselo nemalé břicho. Mrzelo mě, že mi neustále dává najevo, že má postava není ideální, ač jsem věděla, že je spousta i mladých dívek, které jsou smířené se svou obezitou, ale za mou postavu by daly nevím co. Mlčela jsem. Byli jsme tam jeho autem, a když se naštval, dokázal si i zakřičet. Mlčky jsme vyšli na rozhlednu a já byla za to mlčení ráda. Radim se mračil a já tajně hledala, čím mi tak vnikl pod kůži. Nahoře se na mě rozkřičel, když jsem prohodila pár slov se dvěma mladíky. Zeptali se mě na cestu a pár turistických cílů v okolí, a já, protože jsem to tam znala, jsem jim ráda pomohla radou.

„Jsi tady s nimi, nebo se mnou,“ křičel na mě Radim. „Ty mi nebudeš rozkazovat!“ vyslovila jsem snad poprvé svůj názor. To jsem neměla dělat. Radim zbrunátněl a po chvíli vytáhl z kapsy nůž. Byla to taková malá, ale ostrá kudlička.

„Myslíš?“ řekl a přiblížil kudličku k mému krku. Nečekala jsem. Poslední dobou se nade mnou vyvyšoval a srovnával mě se svou ženou, od které před lety utekl. Možná, že ona vyhodila jeho, kdo ví. Já ale viděla nůž a rozezleného Radima a na nic jsem nečekala. Seběhla jsem z rozhledny dolů a utíkala pryč. Zastavila jsem se až hodně daleko od toho místa. Domů jsem nakonec jela taxíkem. Ten výlet mě vyšel hodně draze. Pár dní jsem pak brečela a byla nevyspalá. Nechápala jsem, proč mi právě Radim chybí. Vždyť jsem se před lety rozešla s mnohem milejším partnerem. Radim měl v sobě něco živočišného, co ale přerůstalo často v agresi. Ve vlastním zájmu jsem s ním přestala úplně komunikovat.

A přišly zase normální dny. Dny, kdy jsem se naplno věnovala své práci, ale poté bezmyšlenkovitě trpěla. Stále mi chybělo to krásné, co tam bylo na začátku. Dokonce jsem se přistihla, že sleduji naši starou komunikaci a snad čekám, kdy mi napíše. A napsal. Vše, co mi psal, byly jen výčitky. Denně mi vysvětloval, jak jsem rozmazlená a špatná. Dokonce mě nazval hloupou husou, která neví, že on je nejlepší. Pokaždé, když jsem si myslela, že je vše za mnou, mě znovu a znovu nějak ranil pouhou větou. A já si fakt začala myslet, že jsem ho na té rozhledně vyprovokovala. Už několik dní jsem přemýšlela nad omluvou. Vsugerovávala jsem si, že vlastně za vše můžu. On vařil, chodil za mnou, dokonce i nádobí po sobě myl. Co bych chtěla víc?

Ten den jsem jela zase unavená z noční směny. Měli jsme na dispečinku rušno. V autobuse jsem si hrála s mobilním telefonem a zapomněla sledovat cestu. Dojela jsem na konečnou. Byla ještě tma a já byla tři zastávky od domova. Nikde nikdo nebyl, na konečné je jen rozlehlý hřbitov. Trošku jsem se tam bála. No co, projdu se, nic jiného mi nezbývá. Míjela jsem hřbitovní zeď, když zpoza rohu vyrazilo něco uslintaného. Najednou přede mnou stál statný muž s obrovským stafordem. „Nebojíte se?“ ptal se. Pes na mě koulel oči.

„Jeho ne,“ ukázala jsem na psa. Byla to pravda, sama mám doma malého křížence maltézáčka Maxe. Staford byl nakonec fenka Mimi. Muž, když zjistil, že mám strach spíše z něj, se omluvil. Měli jsme společnou cestu. Velký pes se ke mně lísal, jako by cítil, že je mi poslední dobou hodně smutno. Mimi se nechala pohladit. Dorazila jsem tak až ke svému domu. Čekal mě doma můj pejsek, kterého jsem musela vyvenčit. Muž se rozloučil a odcházel. Když jsme s Maxem vyšli ven, ještě stál pod lampou. Jakmile Max viděl velkou Mimi, on má velké psy strašně rád, ihned se za ní rozběhl. Psi si hráli, skákali a dováděli, jako by se dávno znali. Byla jsem unavená, pálily mě poslední dobou slzami prolévané oči, když jsem ale ty dva psy viděla, nemohla jsem přetrhnout jejich hru. A nedokázal to ani Pavel. Tak jsme tam tak stáli a začali si povídat.

Tenkrát jsem nechtěla nic říkat o svém soukromí, ale asi to tak mělo být. Začali jsme si povídat o minulosti, a slovo padlo i na Radima. Pomalu a nenásilně mě začal Pavel přesvědčovat o tom, že jsem narazila na manipulátora a narcistního sobce, který mě dokonale ovládal. Celou dobu jsem si říkala, že si Radimův hněv asi zasloužím. Při Pavlovi jsem postupně začala být zase tou veselou a bezstarostnou holkou, jakou jsem vždy byla. Začal mě zvát na pohár a na zmrzlinu, nikdy mi nic nevyčetl. Naopak, všiml si cyklistikou zpevněných nohou a zdůraznil hloubku mých modrých očí. Viděl mě krásnou, srdcem, stejně jako já jeho. No, a Pavel také nebyl k zahození. Od té doby mi už nikdo neublížil. Postupně jsme začali jezdit na výlety a dovolené, a vždy jsme si hodně rozuměli. Naši psi jako by vyrůstali spolu od štěněte. Pavel měl rád mého Maxe a já plně respektovala dobráckou Mimi. Pomalu mě Pavel vracel do života. Dlouho jsem byla zakřiknutá a bála se, abych v něm nevyvolala hněv jako v Radimovi. Pavel mě ale naučil, že nejlepší je, když je člověk přirozený a zase se raduje ze života.

Od té doby uběhly čtyři roky. Z mého Maxe je už dědeček, a Mimi odpočívá za duhovým mostem. Uvědomila jsem si, že tehdy u hřbitova jsem vlastně potkala svého spasitele. Díky Pavlovi jsem se zbavila manipulátora, který mě ovládal. A když po čase zkusil Radim přijít, aby mi vyčetl mou zpupnost, se zlou se potázal. Už jsem nebyla ta lehce ovladatelná a uťápnutá žena. Já totiž tehdy potkala svého anděla. Nikdy jsme se nepohádali a vždy se na všem domluvíme. A tak to má být. Jen od té doby nesnáším bramboračku…