Zaměstnavatel vs. zaměstnanec aneb kdo je vlastně v právu

Téměř před půldruhým rokem jsem po rodičovské dovolené nastoupila do zaměstnání. Nebyla to sice práce v mém oboru, ale v té době jsem byla ráda, že vůbec nějakou práci mám. Několik prvních týdnů bylo pro mě skutečně krušných. Zapracovávala jsem se a sžívala se s novým prostředím a kolektivem vůbec. Po nějaké době jsem si však zvykla natolik, že jsem si dovedla představit, že bych na pozici pokladní v supermarketu klidně vydržela až do důchodu, práce mě naplňovala, stále jsem byla v kontaktu s nejrůznějšími lidmi, jenže to jsem netušila, co mě, tedy nás všechny, v práci teprve čeká.

Měla jsem asi měsíc po tříměsíční zkušební době, když naše skvělá vedoucí otěhotněla a byla nucena ze zdravotních důvodů odejít na tak zvanou rizikovku. V té době se na její pozici začali střídat nejrůznější lidi, někteří byli lepší, jiní horší. Nakonec na post naší vedoucí úseku zakotvila paní, o které se šuškalo, že má poměr s naším ředitelem filiálky. A tehdy to v kolektivu začalo skřípat. Do té doby jsme byli sehraný tým, vždy, když někdo kvůli dětem nebo dojíždění potřeboval přizpůsobit směny, tak to nebyl absolutně žádný problém.

Jenže teď se nás už nikdo při plánování směn neptal, jestli to někomu vyhovuje či ne. Prostě kdo dokázal makat a mlčet, měl vyhráno, když to někdo nedokázal, tak letěl, a na to si vždy našli nějakou výmluvu. Nejhorší bylo, že nikoho nezajímalo, že některé z nás musí večer po desáté hodině nebo naopak brzy ráno ještě před pátou ranní tahat dítě po příbuzných, kvůli hlídání. Dokonce nám zkrátili pracovní úvazky a zakázali i jen pouhou půlhodinu přesčasových hodin. V létě se to ještě nějak dalo, ale v zimě to bylo horší. Nemohu ani spočítat, kolikrát jsme i pět hodin seděli na pokladnách, bez toho, abychom si mohli jít odskočit, člověk se pak bál i jen napít, jelikož by to znamenalo vynucování a přemlouvání neochotné a věčně protivné vedoucí, abychom si mohli dojít na onu místnost.

Vyvrcholilo to, když jsem loni zkraje září asi hodinu před koncem směny se nahnula přes pokladnu, abych jako vždy zkontrolovala prostor nákupního vozíku zákazníka, jenže co čert nechtěl, v tu chvíli mi v koleni cosi prasklo a já se už na nohu nepostavila. Zástupkyně vedoucí si myslela, že si z ní dělám legraci, že chci jít pouze dřív domů. Nakonec mi oznámili, že můj takzvaný úraz nemohou uznat jako úraz pracovní z toho důvodu, že jsem nic nezvedala ani neupadla. Přestože advokát, s kterým jsem se radila, byl opačného názoru než můj zaměstnavatel, tak jsem se rozhodla, že soudní cestou to řešit raději nebudu z obavy, abych nakonec ještě nepřišla o práci.

V současnosti mám nohu po operaci s možnými trvalými následky. Má pracovní neschopnost stále trvá a vypadá to, že ještě nějakou tu chvíli trvat bude.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10