Zázračné uzdravení

Před několika lety jsem si v rámci sebevzdělávání zaplatila kurz. V něm jsem si doplnila znalosti, naučila základy angličtiny a francouzštiny a doufala jsem, že se konečně dostanu na lépe placené místo, nebo alespoň místo odpovídající mému vzdělání. Dosud jsem pracovala jako nižší administrativní síla za malý peníz. To, že mám vysokou školu, mi nikterak nepomohlo a mé platové ohodnocení bylo stejné, jako platové ohodnocení mých středoškolsky vzdělaných kolegů.

Neváhala jsem a kvůli kurzu jsem dokonce požádala o uvolnění ze zaměstnání na rok. Byla jsem dohodnuta s vedoucím, že po půlročním kurzu a praxi, kterou jsem vykonávala v rámci kurzu další čtyři měsíce, opět do zaměstnání na původní místo, pokud nenajdu v rámci praxe jiné uplatnění, nastoupím. To ovšem pan vedoucí nevěděl. Myslel si, že můj návrat je jistý. Jen já jediná věděla, že se budu snažit na úřadě, na kterém jsem praxi vykonávala, zůstat.

Kurz jsem úspěšně ukončila a nastala doba praxe. S paní, v jejíž kanceláři jsem praxi vykonávala, jsem si neskutečně rozuměla. Původně nás pět praktikantů mělo vykonávat tzv. kolečko. Každý z nás měl být čtrnáct dní na jednom odboru, a poté postoupit na druhý. Po první „střídačce“ si mě ale vedoucí prvního odboru, který jsem měla už za sebou, vyžádala zpět.

„Ta holčina, která tu nastoupila po vás, vůbec nic neumí. Rozházela mi celou kartotéku,“ stěžovala si Martina, ona vedoucí.

Tehdy jsme si vlastně začaly tykat. Staly se z nás kamarádky. A tak jsem dostala výjimku a celé čtyři měsíce zůstala na praxi u Martiny. Práce byla zajímavá, ani jsem si neuvědomila, a uběhly čtyři měsíce.

Na závěr praxe měl pro nás pan ředitel malé překvapení. Uvolnila se jedna pracovní pozice a on se rozhodl, že uspořádá výběrové řízení pouze pro nás pět. Z nás si měl vybrat novou zaměstnankyni. Od prvního okamžiku bylo všem jasné, že onou novou pracovní silou budu právě já. Ne, že bych si tak věřila, ale na ostatní praktikantky nebyly zrovna příznivé recenze jak od zaměstnanců, tak od klientů úřadu. Mě si chválila jak Martina, tak její kolegyně. Bravurně jsem se vžila do práce onoho oddělení, měla jsem ze všech nejvyšší vzdělání a na výběrové řízení přišla nejlépe připravená.

„Tak, můžeme jít domů,“ zhodnotily ostatní ženy, když mě viděly. Uvnitř byla každá stěží pět minut, já ale strávila s panem ředitelem téměř hodinu. Na závěr mi podal ruku s tím, že mě vítá do služebního poměru.

„Zbývá vyřídit jen formality,“ zdůraznil na závěr s tím, že mě bude během několika dní kontaktovat přímo paní sekretářka a vyzve mě k doložení potřebného. Byla jsem nadšená. Konečně se zhodnotí má příprava a budu mít novou, zajímavou práci. Musela jsem si vyřídit ještě trvalé skončení pracovního poměru v předchozí práci.

„Tak to jsme nečekali,“ řekl pan vedoucí zklamaně. „Odchází nejschopnější naše zaměstnankyně,“ dodal ještě a tvářil se, jako by mu právě vymřela celá rodina. Bylo mi ho líto. Moc líto. Chtěla jsem si ale budovat kariéru a práce ve státní sféře byla pro mě víc, než špatně placená práce v soukromém sektoru.

Fénix, který tak rychle vzlétl, opět padl tvrdě na zem. Do funkce byla nakonec přijata úplně jiná paní. Jak mi posléze sdělila Martina, pan ředitel přijal paní, která praxi na úřadě vůbec neabsolvovala, měla pouze středoškolské vzdělání, nulovou praxi, byla to ale známá jeho dobrých známých. To rozhodlo. Paní sekretářka mi to sdělila jednou jedinou větou v e-mailu.

Cítila jsem se náhle jako vymačkaný citron. Věděla jsem sice, že by mě pan vedoucí v bývalém zaměstnání nejspíš opět přijal, má hrdost mi ale nedovolila jej o to žádat. I pan vedoucí by dobře věděl, že naskytne-li se mi jiná lépe placená příležitost, neudrží mě. A tak jsem následující den zamířila místo na úřad také na úřad, ale pracovní, zaregistrovat se mezi uchazeče o zaměstnání.

Nebyla jsem v evidenci dlouho. Brzy jsem si našla místo nové. Pracovní kolektiv byl příjemný, práce zajímavá a odměna za ni uspokojivá. Byla jsem spokojená, i když práce státního zaměstnance to nebyla. Několik let jsem se spokojeně účastnila pracovního procesu a až příchod koronavirové pandemie nám zavřel firmu. Jarní vlnu jsme ustáli, ta podzimní byla pro firmu likvidační a doslova nám zlomila vaz. A právě v této chvíli mi zavolala Martina z úřadu, kde jsem před lety vykonávala praxi.

„Nepotřebuješ náhodou práci?“

„Ty mi čteš myšlenky?“ Žasla jsem nad načasováním oné nabídky.

„No, není to sice práce nastálo, ale půl roku je také dost, ne?“

Na úřadě se uvolnilo místo v kanceláři po nemocné zaměstnankyni. Pan ředitel potřeboval nutně někoho na zástup na příštích šest měsíců, a to minimálně. „A přimluvíš se?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. V paměti jsem ještě měla zklamání, které mi pan ředitel uštědřil před lety.

„Tentokrát to vyjde, věř. Nikdo ze známých nepůjde na úřad pouze na šest měsíců. Každý chce napořád, nebo nic. Zkoušel to už na hodně místech,“ informovala mě Martina. I já měla zájem o stálé zaměstnání. Nyní jsem ale ctila heslo „bližší košile, než kabát“ a na nabídku kývla.

Následující den jsem opět seděla v pracovně pana ředitele. Ten si mě kupodivu pamatoval. Místo jsem měla jisté. Abych mu věřila, předal mi dokonce klíče od kanceláře i hlavního vchodu do úřadu. „No a od prvního můžete nastoupit,“ řekl. Paní sekretářka si převzala potřebné dokumenty, ofotila a zaslala paní účetní, aby sepsala pracovní smlouvu, platební výpis apod. „Také si pořiďte fotografii na pracovní průkaz,“ požádala mě.

Fotografku jsem si musela objednat domů, protože ateliér měla z nařízení vlády zavřený. A tak mě jedna potřebná fotografie na průkaz stála bezmála tolik, jako bych si pořizovala celou fotoknihu. Ke konci měsíce jsem si objednala domů také kadeřnici. Chtěla jsem na novém místě dobře vypadat. Pan ředitel mi totiž naznačil, že pokud se osvědčím, je možné, že bych mohla případně zůstat za jinou pracovní neschopnost, mateřskou nebo dle potřeby by se mohlo uvolnit i místo nastálo. Udělám pro to vše, blýsklo mi hned hlavou.

Do konce měsíce zbývalo už jen pár dní. Zbývalo jen podepsat novou pracovní smlouvu. Zatím mě ale sekretářka nekontaktovala. Nechtěla jsem ji obtěžovat telefonátem, a tak jsem s telefonem chodila i na toaletu a neustále ho kontrolovala.

Konečně! Dočkala jsem se telefonátu z úřadu. Překvapilo mě ale, že mi nevolá přímo paní sekretářka, ale Martina. „Ahoj, to už víš, že u nás nenastupuješ?“

„Nevím,“ řekla jsem a cítila jsem, jako by mě někdo polil vařící vodou. „Naše milá paní kolegyně se totiž, jakmile se dozvěděla, že za ni má ředitel náhradu, zázračně uzdravila! Prvního nastupuje zpět do práce.“ Tak jsem naletěla podruhé. Utratila jsem hříšné peníze za vlasy, fotku, kterou nyní mohu spláchnout do záchodu, informovala rodiče, kteří měli velkou radost, a zrušila jeden pohovor, který jsem měla zkraje měsíce absolvovat. V čase covidu jsem opět nezaměstnaná.

Pan ředitel se styděl tak, že po mně nechtěl ani klíče od úřadu. Prý raději vyměnil zámek. Dokonce jsem se doslechla, že na paní, která začátkem roku oznámila minimálně půlletou nemocenskou, jsou mezi klienty neustálé stížnosti.

Jakpak by ne? Ten, kdo má před sebou šest měsíců nemocenské, musí být na kaši, nebo připojený na přístrojích na jednotce ARO. A paní byla tak obětavá, že v okamžiku, kdy zjistila, že je nahraditelná, dokonce vstala z mrtvých!

Když nenajdu dlouho novou práci, stanu se novým Ježíšem. Ten také zázračně léčil, stejně jako já!

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete