Zlaté Taury

Vrátila jsem se z několikadenní dovolené v Rakousku. Jistě to znáte. Krásné domy, květinami nazdobené balkóny, čistý vzduch a samozřejmě ty výhledy! U nás je taky krásně, ale ty vrcholky nad 2000 m mi někdy chybí. Tak jsem se vyjela kochat.

Bydleli jsme v rodinném hotýlku, majitelé byli Češi. Chovali se velmi přátelsky, tak jsem si s nimi často povídala. No často. Ráno paní majitelka zametala před vchodem, když jsme odjížděli na výlet a večer, s dcerkou v náručí, zalévala truhlíky v okolí. Dověděla jsem se např., že tento hotýlek vyměnili za menší, aby měli čas na rodinu. Takže podávali „jen“ snídaně a starali se o pohodlí ubytovaných. Sympatické.

Vyjížděli jsme každý den jiným směrem, protože všude kolem nás byly nějaké kopce, na ně vedly lanovky a z jejich cílových stanic se potom dalo pokračovat pěšky nějakou trasou, případně si přestoupit na další lanovku, vyjet výš a pěší trasu uskutečnit odtud. Nesmím zapomenout, že jízdné na všechny lanovky v okolí bylo již zahrnuto v ceně ubytování v hotelu. Prostě to tady tak všechny hotely mají. Klidně si ten údiv vychutnejte, vím, jak jsem to taky ocenila.

Tato oblast je rovněž hodně navštěvovaná cyklisty, tedy hlavně těmi, co je už nebaví jezdit jen po asfaltce. Ale ta asfaltka je tu bezvadná i chodníky podél ní. A to jsem ocenila ještě víc. Jezdím totiž na e-route, což nemá nic společného s Erotem, ale je to elektrická čtyřkolka. A od teď už žasněte se mnou. Drtivá většina všech vstupů na lanovky je bezbariérová. E-route jsem měla několik dní, tak jsem ještě nedokázala machrovat při couvání nebo najíždění. Ale tady to vůbec nevadilo. Za prvé tu bylo vždy dostatek prostoru (chápu, že hlavně pro cyklisty a jejich treky) a za druhé tu vždy byli ochotní pomoci s nástupem i výstupem. A tou pomocí myslím hlavně jejich respekt. Prostě jsou zvyklí na takovéto zákazníky a nemají s nimi nejmenší problém.

Jeden příklad za všechny. Dali jsme si kávu v jedné kavárně, bylo horko, bylo to venku pod pergolou. Krásně jsem tam zajela, usedla ke stolku. V té době tam bylo minimum zákazníků, obsazeny byly asi tři stolky z cca deseti. Po chvíli jsem si všimla, že číšník se do kavárny s objednávkou vrací oknem, (byla to vlastně skleněná stěna, s možností posunu), ale ven s nápoji vychází hlavními dveřmi a prochází uličkou, kde jsem zrovna měla zaparkovanou čtyřkolku.  Nejdřív mi to nedošlo. Měl takhle nastavenou tu trasu. Místa tam pro projití bylo dost, ale já už slyšela, co by mi na to řekli u nás:  

„Paninko, tady nemůžete parkovat, dejte si to jinam.“ Popřípadě by jen vrhali nehezké pohledy. Tenhle číšník nehnul brvou a dál chodil svojí vyznačenou cestou. Tak tohle je to kinderstube, jak o něm mluvila kdysi jedna moje tehdy mnohem starší kolegyně. Neřekla bych, že se to dá jen naučit, ale dá se to vychovat.

Se smíchem teď kamarádkám vyprávím, jak jsem už měsíc, teď už vlastně dva expert na bezbariérové cesty. Ano, tyhle možnosti už u nás také hojně fungují, jen mi připadá, že jsou někde vybudované jen proto, aby investor měl čárku, ale už se neobtěžoval místo konzultovat s někým, kdo je bude užívat. Nedávno jsem došla k dalšímu postřehu. Mnoho lidí teď při chůzi hledí do mobilu a když jdou pěšky, tak očekávají, že se jim ten, kdo jde proti nim vyhne, protože jde také pěšky. Já musím zastavit a počkat, až přejdou. Je to úsměvné, vybavuji si maminku, jak mně jako děcku říkávala, když jsme šly někde, kde bylo víc lidí: „Koukej na cestu!“ Takže bezbariérová nákupní centra, přestože tam jsou úžasně pohodlné cesty, se asi mou oblíbenou destinací nestanou. Zlaté Taury!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10