Zlatíčka

Byli jsme s manželem  ve městě na nákupu a pak jsem jeli trolejbusem domů. Na další zastávce nastoupily malé děti z mateřské školy, zřejmě byly na nějakém kulturním vstoupení v divadle. Usmívám se na štěbetající hlouček tříletých mrňousků. Paní  učitelka shlukuje děti, aby se držely při sobě. Před námi bylo dvousedadlo volné, tam se vměstnali  tři caparti.

„Pojď, vezmu tě na klín,“ vybízím copatou holčičku. Podívala se na mě svýma velkýma očima, ve kterých se mi jevila nedůvěra a zakroutila hlavičkou, že ne. Tak jsem oslovila blonďatou holčičku, která se tiskla u mé sedačky. Usmála se a já jsem si ji na klín posadila, druhou holčičku jsem držela svou rukou, aby neupadla. „No holky, vy máte ale přepych,“ usmívá se paní učitelka. Holčička, kterou jsem držela, se zespodu na mě podívala svými upřímnými kukadly, a  usmála se. Cítila jsem její pevný stisk, když mě chytla za ruku. Bylo to milé, že jsem získala její důvěru.

Cestou se mi honily myšlenky o dětech, o nemocných a opuštěných dětech. Když řeknu, že znám pár takových, nebudu lhát, ale slovo znám, není tak pravdivé. Znám je proto, že jejich osudy mi vstoupily do života. V televizi  jsem viděla příběh rodiny Marschawelových, kdy se jim narodila zdravá holčička Eliška, ale po roce onemocněla tak, že je nyní ochrnutá.

Maminka tam vyprávěla mezi pláčem, kolik stojí  její léčba, že na to nemají finance, ale nevzdávají to. Zapamatovala jsem si její webové stránky. Když jsem si přečetla všechny informace o malé Elišce, o její chuti bojovat, o finančních částkách na její léčení v Piešťanech, rozhodla jsem se, že také přispěju na léčbu této krásné holčičky. Netušila jsem, že moje přispění se změní na pravidelné měsíční platby na účet malé Elišky. Poprosila jsem také své kamarádky, oslovila jsem svou rodinu a na Facebooku své přátele a kamarády. Moje snaha dosáhla úspěchu. S maminkou Elišky jsem si vyměnila pár mejlů, kde nešetřila slovy díky. Ale neposílala jsem finanční obnosy jen proto, aby mi děkovala, ale sdílela jsem s touto rodinou starosti s malou Eliškou. Pak se objevila v televizi prosba o pomoc malému Danielkovi o zakoupení vodícího pejska. S kamarádkami jsme posílali 6 měsíců finanční podporu a pak mi přišel děkovný mejl od organizace, která vychovává vodící pejsky, že už je pejsek u Daniela a maminka děkuje všem dobrým lidem. Moc mě to potěšilo. Hodně mě nabíjí, když mohu někde pomoci a komu jinému pomáhat, než dětem a proto jsem poslala i nějaké finanční obnosy do dvou dětských domovů. Také jsem chodila i s manželem do Dětského domova Veská, kde jsme měli oblíbeného chlapce Viktora a jeho bratra Jarouška. Dodnes slyším jeho hlásek, jak na mě volá, když jsem odcházela: „Tetoooo, pusuuuu.„  A vím, že jakmile uvidím, nebo si přečtu, že nějaké dítě bude potřebovat pomoc, vím, že ráda pomohu, pokud budu moci. I taková stokoruna dělá divy. 

Holčička na klíně se zavrtěla a probrala mě ze vzpomínek. Otočila ke mně svoji hlavičku a jemně se ke mně přitiskla. Jsou to zlatíčka a neumím pochopit ženy, které se jakýmkoliv  způsobem  zbavují narozených dětí. Je spousta rodin, které nemohou mít vlastní a čekají v pořadníku. Mám známé, kteří měli tu možnost, že získali miminko, chlapečka, a mohli si ho i pojmenovat. Moc jsem jim Vojtíška přála a oni dokonce uvažují i o adopci holčičky. A proč ne?

Na zastávce děti vystupovaly a my také. Holčička se mě stále držela za ruku. Pak jsem ji ale musela pustit, paní učitelka si je řadila do dvojic. Zamávaly jsme si na rozloučenou a vzduchem jsme si poslaly pusu. Dojímalo mě to. Prostě děti jsou zlatíčka, která umí samozřejmě i zlobit, ale umíme si s nimi užít i spoustu legrace.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10