Zoban

Do důchodu jsem šla o dva roky dříve, tedy předčasně. Bylo to proto, že se mi situace v zaměstnání zdála už téměř neúnosná. A také se pořád propouštělo a v tu dobu se šuškalo, že tentokrát se propouštění dotkne i našeho už beztak hubeného oddělení.

V duchu jsem probrala své kolegy – jeden má dvě děti na studiích, druhý je čerstvě po rozvodu, bude platit alimenty, manželka třetího přišla o zaměstnání a kolegyně má invalidní dítě a k tomu splácí půjčku. Takže mi vyšlo, že vyhazov by nejméně bolel mne. Jsem sama, nemám žádnou vyživovací povinnost ani jiné závazky. Navíc jsem nejstarší, dva roky do řádného důchodu. Když jsem své rozhodnutí odejít do předčasného důchodu oznámila vedení, byla jsem sice ujištěna, že ani nepomysleli na to, že by mne, takovou zkušenou a spolehlivou pracovnici, propustili, ale bylo vidět, že se jim ulevilo. A na rovinu – ulevilo se i mně. Těšila jsem se, že nebudu muset vstávat ráno před pátou hodinou, zbavím se stresu, nebudu celou noc přemítat, jestli jsem poslala včas hlášení a výkazy, jestli jsem nepřehlédla nějaký nový předpis a vypracovala návrh podle toho aktuálního, zda máme v pořádku zápisy z dohlídek a podobně. Budu celou noc krásně spát! A také – nebudu se muset cestou do práce mačkat v autobuse, kde samozřejmě mládež má přednost, nebudu muset poslouchat telecí řeči, prošpikované sprostými výrazy, hlavně na adresu pedagogů. Budu mít volné soboty, všechny, nemusím na žádné školení. Mohu zapomenout na to, že v jediném volném odpoledni máme poradu, případně jinou akci.

župen A ještě - snacha se chystala po mateřské vrátit do práce a pomoc babičky se jistě bude hodit.

Jediné, po čem se mi bude stýskat, bude náš pracovní kolektiv.

Vystřízlivění přišlo ihned, jakmile jsem dostala výměr důchodu. Přece jen důchod byl snížen o dost stokorun a když jsem si spočetla veškeré výdaje na bydlení, telefon, pojistky, elektřinu, plyn a podobně, vyšlo mi, že na den mi zbude tak jedna stokoruna. A kde jsou výdaje na léky, hygienické potřeby a tak. Začala jsem se poohlížet po nějakém přivýdělku, tak na čtyři hodiny denně, abych mohla pomáhat mladým s vnoučaty. Jako na zavolanou mně tehdy sdělila kamarádka, která jako důchodkyně pracovala v kamenném obchodě u Vietnamce, že musí okamžitě na operaci a poprosila mě, abych ji po dobu její nepřítomnosti zastoupila.

U Vietnamce jsem nakonec zůstala čtyři roky, kamarádka se ze zdravotních důvodů do práce už nevrátila. Musím říci, že se mi tam líbilo. Šéf (nechal si říkat Franta) jezdil většinou jen pro peníze a já byla v krámu ještě s jednou paní, s kterou jsme si hned padly do oka. Protože jsme chtěly obě dělat jen na půl dne a krám byl velký, šéf přijal další dvě paní. Tak jsme byly v krámu vždycky dvě dopoledne a druhé dvě odpoledne. Jedna u kasy a druhá obsluhovala zákazníky a hlídala zboží. Pokud některá potřebovala volno, vždycky jsme se domluvily. Šéfovi bylo zcela jedno, které dvě jsme v krámu, jen vyžadoval, abychom zapsaly správně docházku, aby nás mohl spravedlivě vyplatit. Jediným stínem v práci bylo to, že krám byl hrozně studený a musely jsme chodit nabalené. A pak také výplata – byla mrňavá. Ale jinak jsme si na šéfa nemohly stěžovat. Koupil nám do krámu rychlovarnou konvici, pak i rádio a občas přinesl třeba meloun nebo nějakou jinou dobrotu. Když měla některá svátek, přišel s lahví vína, k Vánocům jsme si mohly vybrat v obchodě dárek. A pokud jsme si chtěly něco z našeho zboží koupit, dostaly jsme slevu. Možná se teď ušklíbáte, že byste zboží od Vietnamce nechtěly, ale já se přesvědčila, že v leckterém českém obchodě, kde údajně bylo lepší zboží, prodávali úplně stejné zboží jako my, ze stejného skladu, jen za mnohem vyšší cenu.

Franta se po čase rozhodl, že se bude ženit. Češku nechce, tak se vypravil do Vietnamu a přivezl si krásnou Vietnamku, novomanželku. Okamžitě ji zaměstnal v krámu. Byla tam celý den a s ní vždycky jedna z nás dopoledne a druhá odpoledne. Dvě paní tedy musely odejít. Vietnamka neuměla ani slovo česky, ale byla pilná, měla učebnici a pokud neměla práci na kase, pilně se učila. Abych jí učení zpestřila, přinesla jsem do práce katalog zásilkové firmy, kde viděla přímo na obrázku, co je co a hlavně se podle toho učila barvy.

Jednou byl v obchodě i Franta a zákaznice se mě ptala, jestli máme župan. Musela jsem popravdě odpovědět, že nemáme a vyzvala jsem ji, aby se přesto rozhlédla po krámu, že se jí možná zalíbí něco jiného. Franta hned merčil, že jsem zákaznici nevyhověla a přišel se mě zeptat, co chtěla. „Župan.“ „Co to je?“ zeptal se. Nalistovala jsem župany v katalogu a ukázala mu je. „Aha, zekněte pani, bude ponděli.“ Tak jsem zákaznici sdělila, že župany budeme mít v pondělí, ať přijde.

Nové zboží se u nás vozilo skoro zásadně v neděli. To vždycky šéf zavolal některé z nás, případně oběma, abychom přišly vybalovat a oceňovat zboží. Tu neděli zavolal Franta mně. Měla jsem to kus cesty, tak když jsem přišla, měl on s manželkou už některé zboží vybalené, oceněné a uložené v regálu. Hned jsem se zapojila do práce. Franta najednou vyvalil oči a důležitě mi sdělil: „Máme zoban!“ „Cože máme?“ nechápala jsem. „No zobán.“ Vždycky ho rozčílilo, když jsem mu nerozuměla, tak jsem se raději dál nevyptávala, řekla jsem jen, že se potom podívám. Po skončení práce jsem tedy zamířila k regálu hledat „zoban“. Samozřejmě, v regálu byly složené župany. Dva druhy dámských a dva druhy pánských. Hned v pondělí se šéf ptal, jestli přišla ona zákaznice. Nepřišla. A nepřišla ani v úterý, ani ve středu, nepřišla vůbec. Franta byl nešťastný. „Kdyz nemáme, chtějí zoban, kdyz máme, nechtějí.“

Konečně v pátek přišla jiná zákaznice a chtěla župan, protože jde do nemocnice. Vyndala jsem jí oba župany, ale ona bezmyšlenkovitě sáhla po prvním, to byl takový zcela obyčejný, jednobarevný župan bez ozdob, z řídkého froté. Nechtěla ho ani zkusit, to udělala až po mé výzvě. Sice to byla její velikost, ale byl takový úzký, byla v něm nějaká bezvýrazná, vypadala jako tmavomodrá pastelka. Uvědomila jsem si, že tu paní trochu znám. Kdysi dávno jsme se vídaly v tanečních, když jsme doprovázely naše děti.

Chtěla jsem jí nabídnout něco lepšího a vybídla jsem ji, aby si zkusila ještě druhý župan, který byl opravdu hezký a nestál o mnoho víc. Nechtěla, prý župan potřebuje jen na pár dní.

Začala jsem jí říkat, že přece župan může nosit i po návratu z nemocnice, večer k televizi nebo po ránu, že je to velmi pohodlné. Nechala mě vypovídat a pak jen řekla: „Ne, já už se z nemocnice přece nevrátím.“ Otevřela jsem pusu, že jí to bláhové tvrzení vymluvím, ale ona s odmítavým gestem popadla župan a spěchala k pokladně. Byla jsem z jejího jednání dost překvapená.

Když jsem mívala odpolední směnu, přítel mi často chodil naproti a cestu domů jsme využili jako procházku. Když bylo slušné počasí, vzali jsme to oklikou. Asi tři týdny po této příhodě jsem šla s přítelem opět oklikou domů, kolem kostela. Tam ve vitrínce visela smuteční oznámení. Jako vždy, i tentokrát mě zajímalo, jestli neodešel někdo známý. Když jsem se podívala, srdce se mi sevřelo. Hned jako první parte zleva viselo oznámení, že po dlouhé těžké nemoci zemřela paní… Byla to tmavomodrá pastelka. Věděla. Župan od nás skutečně moc neužila.

No vidíte. A to jsem chtěla původně napsat vcelku veselý příběh. Jenomže, život už je takový. Chvilku veselý a pak zase smutný.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete