Ztracené miluji

Od rozvodu jsem byl dlouho sám. Zpočátku jsem se neuměl smířit s tím, že se manželka po dvaceti letech sebrala a odešla ode mne. Děti už byly velké, samostatné, a tak prý neměla stání u někoho, koho už nemilovala. Když už jsem vzal tento fakt jako realitu, bylo to v době, kdy se má bývalá žena opět vdala, následovalo období, kdy jsem hledal další partnerku. Nenašel. V téměř padesáti letech to není jednoduché. Smířil jsem se s tím a upnul jsem se na práci.

V zaměstnání jsem bral přesčasy a všemožně zveleboval dům a jeho okolí. Konečně jsem si mimo slepic koupil i pár králíků a dvě ovečky. Vždycky jsem o tom snil, ale má žena byla vždy proti. Dům, zahrada a tři děti byly na nás dle jejích slov tak akorát. Teď jsem se nemusel na nikoho ohlížet. Brzy ráno jsem vstával a pozdě večer uléhal, a to i o víkendech. Oddech neměl v mém životě místo. Jeden rok se mi králíci nakazili králičím morem a ovce dožily. Už jsem měl zase jen slepice. Byl jsem ale dávno za smutněním, naučil jsem se užívat si život sám, věnoval se přátelům, občas přijely na návštěvu již dospělé děti. Byl jsem docela spokojen. Něco málo mi ale přece jen chybělo.

Jedno jaro jsem poznal Danu. Dana byla o tři roky mladší, také rozvedená žena. Dceru měla v zahraničí a občas se také cítila osamělá. Začali jsme se vídat a stali se z nás přátelé. Jednou týdně jsem se za Danou stavil, vypil u ní kafe, někdy přijela zase ona ke mně. Zašli jsme si do kina, do zoo, na oběd nebo večeři do restaurace, na bazén i do divadla. Společně jsme trávili narozeniny, na Vánoce jsme si přinesli dárek. Dana mi občas pomohla na zahrádce, já jí za to dal pár vajíček, nebo košík ovoce a zeleniny.

Rozuměli jsme si, smáli se společně a občas jsme se dokázali i pohádat. Byli jsme přátelé. Ano, rok jsme se vídali bez toho, abychom překročili hranice přátelského vztahu. Vyhovovalo nám to tak. Alespoň jsem si to myslel. Pak jsme spolu oslavili i Silvestra. Dohodli jsme se, že přijedu já za Danou, a protože si dáme spolu určitě i nějakou skleničku, přichystá mi postel v pokoji pro hosty. Nebyl s tím problém, už jednou jsem u Dany spal, když jsme se zdrželi na divadelním představení a nechtělo se mi tak pozdě jezdit v noci domů.

Tak to mělo být i tu noc. Dana si ke mně k ránu lehla a pustila televizi. „Už dlouho jsem se nemilovala,“ řekla najednou. „Já taky ne.“ „A neměli bychom to zkusit spolu?“ zeptala se a chytla mě za ruku. Překvapila mě. Ano, mě to překvapilo. Bylo tomu dávno, co jsem přestal hledat životní lásku. Danu jsem si nikdy jako svou partnerku nepředstavoval. Nebyla můj typ. Záleží vůbec na typu? Byli jsme staří na to, abychom se dívali do zrcadla a zkoumali každou vrásku na tváři toho druhého. S Danou jsem se na druhou stranu dokázal smát tak, až mi tekly slzy po tváři. Starala se o mě, když jsem chytl žaludeční virózu a zvracel celé dny i noci. To ona mi vařila kuřecí vývar a čaje, abych byl brzy zase fit. Já jí na oplátku nakupoval, když si zlomila nohu a chodila o berlích. Byli jsme tak dobří přátelé, že jsme nikdy ani nepomysleli na to, že bychom level povýšili o stupeň výš, třeba na milenecký.

Tu noc se to stalo. Miloval jsem se s Danou a viděl, že jí se to líbí. Měl jsem u toho zvláštní pocit. Nebylo to jako kdysi s mou ženou, z lásky, dychtivé, zvědavé objevování. Stalo se to ale a já viděl, že Dana je spokojená. A tak jsme přešli z přátelství na kamarádsko-milenecký vztah. Nemusel jsem se již trápit chtíčem. Měl jsem kamarádku, a kdykoli jsem chtěl, i milenku do postele. Vyhovovalo nám to oběma.

„Máš mě vůbec rád?“ zeptala se mě Dana jednou. „Docela. A ty?“ „Taky tě mám docela ráda,“ řekla Dana. Nedívala se mi přitom do očí. Hleděla někam k zemi, jako by přemýšlela. Pečlivě volila slova. Na čele se jí objevila hluboká vráska. Asi jsem ji měl tehdy obejmout. Já ale musel už domů, druhý den jsem jel do práce a musel jsem brzy vstávat, a tak jsem se rozloučil.

Krátce na to mě vyhledala Danina dcera. Přijela za svou mámou, která ji zavolala. Daně byl diagnostikován agresivní tumor. Asi proto byla poslední dobou tak unavená. „Smím ji navštívit?“ ptal jsem se. Dana si to zatím nepřála. Volával jsem jí každý večer. Povídali jsme si o tom, jak jsem se měl v práci, jak se měla ona a co jedla, pokud vůbec byla schopna něco pozřít, až dokud neusnula. Při jejím klidném oddychování jsem pak zavěsil.

Uběhl měsíc od návštěvy Daniny dcery, a Dana si stále nepřála mě vidět osobně. Prý bych se zhrozil. Vypadá starší, jak bojuje s tou mrchou nemocí. Ale jednou, jednou, až se uzdraví a trošku nebere sil, pak se zase uvidíme. „A pořádně to roztočíme,“ slibovala se smíchem zastíněným strachem.

Danu jsem už živou neviděl. Zemřela na konci roku, těsně před Silvestrem. Místo bilancování a oslav jsem jí byl na pohřbu. Stál jsem vedle její zdrcené vzlykající dcery a cítil, že jsem byl Daně nejbližší mužský element. Tatínka ztratila už dávno.

Tehdy jsem to ucítil. Byla mi nablízku po celou dobu, co jsme se poznali. Stála při mně v dobrém i zlém a z celého srdce mě milovala. Jako bych opět cítil dotek jejích rukou, když se ptala, jestli ji mám rád. Proč jsem jí neuměl dát kladnou odpověď? Proč musela zemřít, abych si uvědomil, že jsem ji měl obejmout, postiskat a vyznat jí, co v mém srdci dávno bylo? Hluboko ukryté, schoulené a nesmělé „miluji“. Je škoda, že už jí to nestačím říct, mohu to pouze zašeptat k nebi. Snad mě uslyší.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete