Ztracený synek

V únoru 1970 byla zima jak se patří. Mrzlo jen praštělo a přísloví: “Únor bílý, pole sílí!“ platilo doslova. V naší obci se podél silnice první třídy Praha-Plzeň tyčily obrovské bariéry sněhu. My jsme tehdy bydleli ve starém zámečku , který stál uprostřed rozsáhlého parku. V té době chyběly našemu synkovi Milánkovi dva měsíce do dvou let.

Jednoho odpoledne jsme se spolu vydali sáňkovat na blízký kopec. Asi po hodinovém sáňkování jsem potřebovala jít domů přiložit do kotle. Manžel byl dosud v zaměstnání a starší dcerka na gymnastice. Abych synka nemusela svlékat, posadila jsem ho v předsíni na sáňky, zavřela domovní dveře a odběhla ke kotli, který byl umístěn ve vedlejší chodbě. Rychle jsem přiložila a umyla si ruce.

Ztracený synek Vše trvalo několik minut. Když jsem se vrátila do předsíně, dveře - na které dosud nedosáhl – byly otevřené. Podotýkám, že se jednalo o těžké, dvoukřídlé dveře s poměrně vysoko umístěnou klikou. Milánek byl pryč! V té chvíli by se ve mně krve nedořezal! Seběhla jsem ze schodů, které vedly do parku a doslova letěla na kopec, kde jsme původně sáňkovali, ale tam chlapce nikdo neviděl. Běhala jsem parkem jako šílená. Tu proti mně přichází sousedka a říká, že mám hned jít k mamince, kam prý Milánek přišel sám. Jemu se prvně podařilo otevřít mohutné dveře, seběhnout 13 schodů a parkem se dostat k silnici, silnici přeběhnout a dojít až k domku mojí maminky. Sníh tehdy sahal až k vrcholu maminčiny hradby a mezi sněhovými bariérami vedly od silnice ke každému domku úzké cestičky.

Synek se snažil otevřít vrátka a dostat se dovnitř, což se mu ale nedařilo. Ve vedlejším domku skládali pán s paní uhlí. Tu zahlédli „něco malého“, jak se snaží dosáhnout na zvonek. Paní rychle přiběhla. Poznala našeho klučinu, vzala ho do náručí a zazvonila na maminku. Maminka se vylekala, že se mi něco stalo. Náhod bylo hned několik. Jednak velká ,,šťastná náhoda byla, že na dnes velice frekventované silnici, jezdilo tehdy celkem málo aut a Milánkovi se podařilo v pořádku silnici přejít. Ještě, že v té době nejezdili „tiráci“! Další náhoda – maminčina sousedka viděla chlapce, jak se snaží dostat k babičce a do třetice: naše sousedka šla právě kolem a mohla mi okamžitě vyřídit maminčin vzkaz.

Nemusím vám ani líčit, k jaké hádce došlo mezi mnou a manželem. Ani maminka tuto událost nepřešla mlčením. Byla jsem šťastna, že vše dobře dopadlo, ale dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat, stále jsem si představovala, co se mohlo stát.

Macizaj - čtenářka
Chytrá Žena.cz

Tento článek také můžete