Svým chováním nás dospělé dostala hned na první schůzce. S obrovským nasazením vyprávěla o tom, jak se z její třídy stane ostrov pohody a radostného učení. Jejím slovům jsme věřili a na školní rok se docela těšili. Nová paní učitelka se vracela ze zahraničí, byla sbírat zkušenosti, hodně četla, zajímala se o nové trendy ve výchově i pedagogice, nebála se integrace, znala řeči. Našim dětem bylo tehdy dvanáct nebo třináct let. Začínaly se blížit věku, kdy bývá každá domluva těžká. Svou učitelku tehdy nepřijali. Nevím, kde se stala chyba. Naše děti se rozhodly, že se přistěhovalkyni jen tak lehce nevzdají. V kolektivu 30 vrstevníků to občas vřelo, teď si vzácně rozuměli.
Paní učitelka se chovala vždy velmi citlivě. Ze svých zkušeností nabyla dojmu, že děti mají vždy dobré jádro a k tomu se dobere jen a jen přívětivým jednáním. Když postoupili do sedmé třídy, začali někteří z rodičů poukazovat na to, že je třídní učitelka nezvládá. Kdo chtěl, doháněl doma po večerech, kdo nechtěl, nedělal nic. Naše zlatíčka toho začala zneužívat. Nedá se říct, kdo víc a kdo míň. Ukázat na největšího výtečníka prstem nešlo. Vyrušovali všichni. V předmětech své třídní pochodovali beztrestně po třídě, nutno dodat, že v jiných hodinách by si to nedovolili ani náhodou. Odněkud na ni vytáhli informaci, že byla odejita pro své názory už z jedné české školy. A byli si skálopevně jistí, že o další práci přijít nebude chtít. Na začátku hodiny začali houfně telefonovat, hrát hry, odnášet do koše odpadky, ořezávat tužky, svačit, odcházet na WC. „Parchanti", řeknete si možná.
Tolikrát jsem přemýšlela nad tím, jestli se učitel může provinit tím, že je lidský a hodný. Copak můžu nadávat na pedagoga, který má všechny předpoklady být ten nej? Můžu vyčítat učitelce to, že je mírná, s mým dítkem komunikuje na úrovni i přesto, že s ním puberta mlátí od stěny ke stěně? Právě máme před zkouškami. V předmětech, kde učí naše mladá paní třídní, nemají žáci žádné znalosti. Občas se není z čeho učit. Učitelka netrvá totiž ani na tom, aby si dělali zápisy do sešitů. Je to jen jejich volba, jestli se pro poznámky sami rozhodnou nebo ne. Pro ty, kteří zájem mají, učivo vždy na konci hodiny diktuje. Jednou jsem náhodou šla za třídou, když se vraceli z divadelního představení. Každý si šel svou vlastní cestou, někdo na zelenou, někdo na červenou, pár nejstatečnějších mezi auty. A učitelka prosila: „Děcka, to mi prosím nedělejte!" Štěstí měl v tu chvíli můj kluk, který byl mezi hrstkou jedinců přecházejících na zelenou. Jsem zastáncem liberální výchovy bez tělesných trestů, ale v opačném případě by ode mě dostal facku, ať ji vidí klidně celé náměstí. Dnes jsme se na schůzkách z úst třídní učitelky ještě dověděli, že kolektiv je velmi dobrý, nadšeně spolupracuje, ve třídě je sice trošku pracovní neklid, ale dá se to velmi dobře zvládnout. Ach jo! Pozitivních informací je vždycky málo a rodiče rádi slyší chválu.
S několika maminkami jsme potom na chodbě probíraly situaci. Ředitel školy je autorita. Jeho rozhodnutí bývají důsledná a tvrdá. Přece té mladé nadšené ženské nebudeme házet klacky pod nohy! Teď, Jane Ámosi, raď. A tak jsme se rozhodly jaksi v klidu školní rok dobojovat a doufat, že školní docházku doděláme důstojně. Rodiče příštích šesťáků budeme nenápadně informovat, aby věděli, co je může čekat. Snad to chytí za správný konec. Na paní učitelku budu myslet často. Budu jí držet palce v tom, aby její práci někdo ocenil, budu přát nový a lepší kolektiv dětí. Budu přát i probuzení. Na žáky druhého stupně se musí, tedy aspoň u nás na škole, asi trochu rázněji.
Peprmintka - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz