Rodičovské dozrávání

Je zvláštní, že sama na sobě pozoruji proces „rodičovského dozrávání“. Když srovnám své sobecké, majetnické myšlenky v době adopce, často se až stydím. Na druhou stranu stejné myšlenky a úvahy slýchávám od čerstvých adoptivních rodičů nebo i od těch, kteří o adopci teprve uvažují. A i když se snažím jim vysvětlit, že tato „cesta“ není ta nejsprávnější, bez osobní zkušenosti se to těžko „zprostředkovává“. Ve které oblasti konkrétně jsem osobně „dozrála“?
 
Chci adopci, aby to dítě bylo jen moje!
Rodiče se často pro adopci jako takovou rozhodují proto, aby dítě bylo pouze a jedině JEJICH! S pojmem pěstounská péče mají téměř všichni spojenou představu, jak biologická rodina buší na domovní dveře a dožaduje se SVÝCH dětí! Netvrdím, že takové případy nejsou, ale rozhodně to není pravidlem! Myslím, že je důležité, aby si i adoptivní rodiče uvědomili, že dítě není POUZE JEJICH! I když osobně zastávám názor, že rodičem je ten, kdo se o dítě stará a miluje ho a ne ten, kdo ho zplodil…Přesto faktem zůstává, že jsme nebyli na úplném začátku jeho existence! A je nesmírně důležité, aby dítě vědělo, že pokud bude chtít vyřešit otázku „kdo jsem, odkud pocházím“, není na tom nic špatného! A my jako RODIČE mu budeme oporou! Protože to, že dítě začne zjišťovat a zaplňovat tu „černou díru“ na začátku, neznamená, že přestává být NAŠÍM DÍTĚTEM! A zároveň netvrdím, že je to snadné. Naopak, musí to být nesmírně těžké!

Znáte příběh z Bible o dvou matkách, které obě svorně prohlašovaly: „TO DÍTĚ JE MÉ!“ Teprve před soudem, kdy soudce rozhodl dítě rozpůlit, aby každá dostala svůj „díl“, se jedna matka vzdala dítěte, aby ho zachránila. A rozsudek byl zřejmý – TO BYLA PRAVÁ MATKA!
 
Řeknu mu o minulosti jen to, co uznám za vhodné!
Otázku, co dítěti říci a neříci o jeho minulosti, řeší všichni náhradní rodiče. Jedna část to řeší proto, že se obává, aby informace z minulosti nenutily dítě pátrat po biologické rodině. Ta druhá skupina to řeší hlavně proto, že informace, které mají k dispozici, nejsou nijak pozitivní. Vlastně na nich, kromě toho, že se ten malý človíček narodil, není pozitivního vůbec nic.
Ať tak nebo tak, cesta, kdy chceme dítěti zcela zamlčet jeho minulost nebo ji nějak upravit k obrazu svému, je cesta do pekel! Neboť ztracená důvěra v to, že našim dětem nelžeme, se obnovujeme velmi těžce!

Na to, jak se postavit k tomuto problému, neexistuje univerzální recept. Ale myslím, že každý rodič, když se oprostí od svého JÁ a bude myslet na SVÉ DÍTĚ, tu správnou cestu a řešení najde!

Rozhodně si nepřeji kontakt s biologickou rodinou! Otevřít vrátka pomyslné třinácté komnaty v podobě kontaktu s biologickou rodinou, vyžaduje značné množství osobní rodičovské odvahy. Strach, že někdo našim dětem ublíží, je všudypřítomný! Strach, že se bude opakovat nelehká situace z počátku, kdy jste svůj společný vztah začali budovat! Strach, že o své dítě přijdete zcela! Příběhů o kontaktu s biologickou rodinou je tolik, kolik je náhradních rodičů, resp. kolik je dětí v náhradních rodinách. Vždyť každé z nich má svůj osobní příběh. Proto nelze tuto problematiku zevšeobecňovat, ale je nezbytné se k ní postavit ZCELA INDIVIDUÁLNĚ!

Podobu kontaktu s biologickou rodinou lze většinou domluvit a upravit tak, aby byla dětem ku prospěchu – pod dozorem nezávislých odborníků, na neutrální půdě atd.
 
Nepřeji si, aby mé dítě vyhledalo své biologické rodiče!
Ano, z obavy, abychom o své dítě nepřišli, se stáváme jeho vězniteli…Ale ruku na srdce. Každý z nás prožil období, kdy si kladl otázky „kdo jsem, odkud pocházím“. A naše děti si je kladou o to více a o to častěji. A pokud si tuto „černou díru“ z minulosti nezaplní, nevysvětlí, neodstraní, stane se postupně jejich noční můrou! Nutno podotknout, že ne každé dítě tuto potřebu má. Jsou děti, které zcela vědomě odmítají o minulosti mluvit a jakkoliv se k ní vracet. Což mimochodem také není dobře!

Opět nezbývá než pouze konstatovat – zapomeňme na své JÁ a mysleme přednostně na naše děti. I když to OPRAVDU není snadné! Pokud z hledání biologických rodičů uděláme tabu, stane se zakázaným ovoce, které láká o to více. Zvolíme-li řešení v podobě „doprovázení“ = „ano, pokusíme se ti pomoci, zjistíme potřebné informace atd.“, můžete tuto nelehkou cestu podstoupit společně v naději, že vztah s dětmi se o to více posílí!
 
Opět bych ráda vyvolala diskusi nad otázkami, které trápí určitě většinu adoptivních rodičů. Nebo které sami v sobě řeší potencionální žadatelé o adopci. Náhradní rodičovství není zcela totožné s tím biologickým. Více a mnohem častěji než biologičtí rodiče musíme myslet na dobro našich dětí a zapírat sebe sama! A to rozhodně není snadné!