Babyboxy - místa pro anonymní zanechání novorozenců

Babyboxy jsou místa, kde mohou rodiče anonymně zanechat novorozence, o které se nemohou, nebo nechtějí starat. V současné době mají v České republice podobu schránek, vybavených ventilací, vyhříváním, signalizací použití schránky a jsou zabezpečeny proti opětovnému otevření nepovolanou osobou.

Uvnitř najde osoba odkládající zde dítě i informace o jeho dalším osudu a jak jej případně získat zpět. Tato zařízení jsou instalována na pečlivě vybraných místech obvykle v blízkosti nemocnice, jejíž personál se postará o vyjmutí dítěte z babyboxu, zajistí zdravotní péči o ně a následně i předání dítěte do kojeneckého ústavu. Tyto děti se pak stávají vhodnými adepty na osvojení. Jsou ale případy, kdy se děti odložené do babyboxu opět vrátily do vlastní rodiny. Použití babyboxu zde bylo v podstatě jakýmsi "voláním o pomoc" matek v zoufalé situaci. V současné době je v České republice v provozu 43 babyboxů a za téměř 6 let od zprovoznění prvního v Praze -Hloubětíně jimi prošlo 45 dětí.

Na první červen letošního roku je plánováno otevření 44. babyboxu - v Trutnově. Na Slovensku funguje v současné době 16 obdobných zařízení zvaných "Hniezda záchrany" a doposud do nich bylo odloženo 28 dětí. Babyboxy fungují i v jiných evropských a mimoevropských zemích. Nejedná se o myšlenku novou.

Možnost anonymního a beztrestného odložení novorozence, nebo jeho přímého předání využívaly ženy již dávno před tím, než se objevila tato moderní zařízení. V antickém Římě odkládaly matky nechtěné děti na tržišti, ve Francii již od 5. století našeho letopočtu do kamenných mís u kostelů. Ve 12. století inicioval papež Inocenc III. v Itálii zřízení zařízení určených k předávání nechtěných dětí do klášterů. Tato zařízení byla umístěna přímo ve zdech, nebo v branách klášterů. Byla buď v podobě jednoduchých mís, nebo otočných schránek, jejichž otočením se dítě dopravilo přímo do kláštera. Často byla tato místa doplněna o zvon, kterým se signalizovalo odložení dítěte.
Některá tato zařízení fungovala v Itálii ještě do poloviny minulého století. Ve Francii fungovaly schránky pro novorozence od 10. století a v Německu jsou dokumentovány od 14. století. Zřizování, fungování,
nebo naopak zákaz těchto zařízení se odvíjel od politické a ekonomické situace v jednotlivých zemích a pochopitelně i od legislativy. Podobně je tomu dodnes, kdy například ve Velké Británii či Nizozemí by tato zařízení byla považována za ilegální, zatímco v Maďarsku, Německu i jiných zemích běžně fungují.

U nás se jedná v současné době o zařízení, s kterými naše zákony nepočítají, tudíž není jejich provoz legislativně ukotven. Navíc dochází ke sporům mezi jejich zastánci a propagátory, kteří tvrdí, že babyboxy zachraňují životy, což je ovšem obtížné potvrdit, ale i vyvrátit. A mezi jejich odpůrci, kteří tvrdí, že babyboxy porušují práva dítěte. A to zejména právo znát své rodiče a rodinnou anamnézu.

Ovšem pragmaticky vzato novorozenec, odložený na nevhodném místě, který v důsledku toho zemře, tato práva rovněž nevyužije a bude mu upřeno i to základní právo - právo na život. Rodiče tohoto dítěte se tím navíc dopouštějí trestného činu, zatímco předání dítěte cestou babyboxu nemůže být jako trestný čin kvalifikováno. Anonymita předání dítěte tímto způsobem, která je odpůrcům trnem v oku, je jednou z mála možností pro matky, které nemohou využít anonymního porodu. Pomineme-li diskuzi, jestli se v našich zdravotnických zařízeních dá skutečně anonymního porodu docílit. Je proto dobře, že babyboxy u nás zatím nikdo nezakázal, a doufejme, že ani nezakáže.

A budou tak nadále nadějí pro bezbranné děti, které se již krátce po narození ocitají v těžké životní situaci a zároveň útěchou pro mnohdy zoufalé biologické rodiče, kteří se o dítě postarat nemohou. Toho, že se nejedná o řešení ideální, jsme si vědomi, ale lidská společnost nikdy nebyla a asi ani nikdy ideální nebude. A je naší povinností se postarat o ty její členy, kteří bezprostředně pomoc potřebují. A to tak dobře, jak jen to lze.