Můj přítel se strachoval, že nás ten pes všechny sežere, přinejlepším někdo z nás tří skončí s plastikou obličeje. V televizi se tou dobou objevovaly zprávy, jak lidi týrají pejsky, nebyl den, aby to nebylo ve zprávách. Já i můj přítel jsme takoví, že kdyby před naším domem stál třeba slon a řekl, že nemá kde spát, tak ho vezmeme k nám do paneláku a uložíme v obýváku.
No, ale to jsem odbočila od tématu. Tak dál. Našla jsem útulek, sice byla neděle, ale měli otevřeno. Když jsme tam dorazili, pejsky jsme si mohli prohlédnout pouze přes jejich internetové stránky s tím, že pokud si pejska vybereme a budeme si jistí, že s námi půjde domů, teprve ho přivedou. Padl mi do oka hned jeden. Jak nás uviděl, začal skákat, kroutit se, připomínal harmoniku. Vypadal jako starší a větší bratr toho, co mi umřel. Je to staford křížený se zlatým retrívrem, ale kdo tomu nerozumí, tak si myslí, že stál alespoň 10 tisíc.

Když venku uvidíte ženu s pěknou kabelkou, taky k ní nepřijdete a nebudete si na ni chtít sáhnout. Tak platí, a hlavně my maminky své děti učíme, že na cizí psy se prostě nesahá. Někomu se prostě nelíbí, když máte takovou tvz. bojovou rasu, ale tak jako já nezměním své hnědé oči na zelené, tak Argo přece nemůže a hlavně nezmění to, že je z poloviny staford. A jenom proto by neměl mít právo na život? Vlastně doslova a do písmene přežil svoji vlastní smrt a já bych ho nedej bůh měla nechat utratit jen proto, že je tím, čím je? Je to tragédie, když pes zaútočí na člověka, ale jak říkám, nejde o to, jak je ten pes velký a co je to za rasu. Rozhodně bych si nepřála, aby se uzákonil zákaz chovu tzv.bojových ras. Už jen pomyšlení na to mi přijde nefér vůči těm pejskům. Někteří lidé taková plemena chovají kvůli psím zápasům. Ale to už lidi tolik nepohoršuje. Nebo to, že ty fenky mají jako továrny na peníze, protože štěňata takových psů nejsou zrovna levná záležitost.
Závěrem bych chtěla říci asi jen tohle. V našem Argovi nevidím tu krvelačnou bestii, ačkoli se v ni může proměnit v případě, že by mě někdo přepadl a chtěl mi ublížit. A nebo by chtěl ublížit mé rodině. Vím a věřím mu, že by nás ochránil. Je to prostě moje druhé dítě. Spí s námi v posteli, v noci chodí k dceři do pokoje a kontroluje, jestli spí a není tam někdo, kdo tam nemá být. Často po nocích nemůžu spát, přijde, podívá se na mě těma svýma krásnýma očima, lehne si u mě a nehne se, dokud nejdu spát. I kdyby tvrdě spal, probudí ho i ten nejtišší krok na chodbě. Ale ani z balkónu mu nic neunikne. Prostě jako by s námi žil už několik dlouhých let a ne půl roku.
Zrovna jako teď, když píšu tenhle článek. Přinesl si v zubech svoji peřinu, uvelebil se vedle mě v kuchyni a jedním okem mě nenápadně sleduje. Myslím si, že v životě nebyl šťastnější a spokojenější jako teď s námi. A i když je z větší části staford, je hravý, společenský a milý jako nějaká čivava. Prý jsem z něho udělala kočičku, říká můj přítel. Ale to není pravda. Sice mu to nepřeji, ale až ho nedej bůh někdo přepadne, tak teprve pozná, že to není žádná kočička! Lidé by měli být zodpovědní, ať už chovají jakéhokoliv pejska. A ne si pořídit takového, na kterého nebudou stačit.
Madeline84 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz