Ještěrky, ježci a hadi jsou na tom s oblíbeností někde na půli cesty mezi zmiňovaným klokanem a klíštětem, je to škoda, protože se jedná o krásné živočichy, kteří právě teď v dubnu vylézají ze svých zimovišť.
Duben bývá už dostatečně teplý i pro studenokrevné živočichy. Jejich aktivita záleží na okolní teplotě – čím je tepleji, tím se dokáží pohybovat rychleji a tím jsou také pro nás hůře pozorovatelní. Typickým příkladem takového živočicha je ještěrka. Na našem území žije vcelku hojně ještěrka obecná, zední i zelená.
Přes léto ji můžete pozorovat vyhřívat se na kamenech, avšak nyní na jaře na ni můžete narazit i na dalších místech. Snadno se vám může stát, že vám vaše dítko (děti ještěrky zpravidla milují!) přinese v ručičce „mrtvou“, naprosto studenou ještěrku. Vy už ji chcete s odporem vyhodit, ale ta se najednou začne hýbat. Ohřála se totiž o vaše dlaně, a svaly se konečně staly schopné pohybu. Zahřáté ještěrky jsou velmi mrštné a proto, když už se člověku nějaká povede chytit, bývá to za ocas. Jenže ouha, ten vám zůstane v ruce a ještěrka je fuč! Jak je to možné? Ještěrky v případě krajního nebezpečí dokáží ocas odlomit. Doroste jim nový, ale pouze jednou. Zachovají se tak tedy pouze v případě krajní nouze.
Hady na našem území můžeme potkat vlastně pouze tři (tedy pokud nepočítám „chovatelské uprchlíky“). Jedovatou zmiji obecnou a dva škrtiče – užovku obecnou a obojkovou. Pro člověka nebezpečná se za určitých okolností může stát pouze zmije, nicméně její jed by zdravému dospělému člověku neměl způsobit trvalé následky. Oba naši škrtiči jsou příliš malí, než aby pro člověka představovali riziko. Pozor si však dejte na domácí mazlíčky – zejména psy. Ti dosahují mnohem nižší hmotnosti a jed na ně proto působí silněji. Hadi (podobně jako ještěrky se kterými jsou blízcí příbuzní) vyhledávají slunná teplá místa poblíž vody, ale na rozdíl od ještěrek jsou o trošku méně rychlí a proto se vám může stát, že hada přehlédnete a šlápnete na něj. To ho pochopitelně nepotěší a uštkne. Žádný z našich hadů (a ani drtivá většina exotických druhů) neútočí na člověka záměrně.
A co ježci? Na obrázku je miluje snad každý, jinak je ale dobře známo, že přenášejí blechy a společně s nimi řadu nemocí. S ježkem tedy své děti (případně i hravé dospělé) rozhodně nenechávejte mazlit. Ježky můžeme pozorovat skutečně snadno, pohybují se v porovnání s hady a ještěrkami velmi pomalu a navíc na svou přítomnost často upozorňují hlasitým dupáním a funěním. Kdo to nikdy neslyšel, často se diví, jak tak maličké zvíře může podobné zvuky vůbec vyprodukovat! I před ježky chraňte své psy, protože ti je (z nějakého záhadného důvodu) velmi přitahují! Pravděpodobně proto, že dostat se pod bodlinatý krunýř představuje lákavou výzvu! Nejeden hafan pak ale přiběhne s kňučením a plným čumákem píchanců od bodlin.
V dubnu už to v přírodě zkrátka žije. Většina živočichů už se probudila ze zimního spánku nebo se vrátila ze svých zimovišť. Člověk se kolikrát nestačí divit, jen když se pořádně rozhlédne. Pro milovníky přírody je to ráj, rostliny ještě nejsou natolik vzrostlé, aby pozorování zvířat bránily, mláďata se teprve učí bát se člověka a ani po zimě potravu hledající dospělá zvířata nejsou tolik plachá. Proto se projděte lesem, loukou, po zahradě, ale stačí také v parku a pokochejte se pestrostí naší přírody.
Agrant – čtenářka
ChytráŽena.cz