Jak vypadá opravdová kočičí máma

Mám kamarádku, už asi 50 let. Vždycky toužila po koťátku, ale nějak to nešlo. Prvně bydlela s maminkou, která by jí to nedovolila, potom přišly její tři děti, tak na koťátko nebylo ani pomyšlení. Když děti dospěly, přijela k nám kamarádka s manželem, který dělal u ČSD. Přijeli večer, (budu mu říkat třeba Honza, kamarádce Eva), když Honzovi skončila směna. Postavila jsem na kávu a kamarádka dala nákupní kabelu na stolek. Řekla mi: „Podívej, co mám!“ Já otevřela kabelu a na dně se krčilo vylekané koťátko. Honza ho našel na kolejích, tak si vzpomněl na Evino přání a nic už nebránilo tomu, aby jí udělal radost. Mělo to ale háček: Oni odjížděli na dovolenou, co s koťátkem?

Tenkrát od nás bydleli nedaleko, a v přízemí, před okny měli malou zahrádku, kam se Minda naučila chodit oknem a zase se tudy vracela. Tak jsme vymysleli, že já tam ráno přijdu, dám jí žrádlo a čistou vodu, otevřu jí okno a jak vyběhne, zavřu to a večer tam zajede jejich dcera, která brzy ráno vstávala do práce a nemohla si odskočit za kočkou. Tak dcera měla za úkol kočku pustit domů, dát jí nažrat, zavřít okno a ráno jsem nastoupila já a nabídla jsem se, že tam zajdu v neděli i v sobotu, ráno i večer, aby mladá nemusela jet přes celé město.

Eva říkala, že hned, jak se vrátí z dovolené, nechají kočku vykastrovat. Jednou jsme s manželem volali Mindu, ale ta nešla a nešla. Už jsem se na ni zlobila a chtěla jsem odejít a nechat ji noci na pospas. Najednou kouknem z okna a jakási pocuchaná Minda se vracela. Kdo ji tak zřídil? Bála jsem se, že je nemocná, ale když jsem tam přišla druhý den ráno, kočka měla hrozný hlad a jak se se mnou moc nemazlila, když jsem se ohnula k miskám, skočila mi na hlavu a dožadovala se žrádla. Kamarádka se vrátila a povídá: „Ty nevíš, že Minda bude mít koťata?“ Měla tři. Podařilo se je rozdat a kamarádka chodívala kontrolovat, jestli se mají dobře. Naučily se na kamarádčino okno chodit i jiné kočky, věděly, že dostanou nažrat, jen Eva měla strach, aby Honza nenadával. Začal tam chodit taky černý kocourek, toho občas Eva pustila i do bytu. Jednou přišel Honza nečekaně domů a kocourek Čertík byl u nich! Žádné drama, Honza si ho oblíbil.

Jak tak šel čas, Honza s Evou začali stavět domek mimo naše město. Měli tam velikou zahradu. Když se odstěhovali, vzali s sebou Mindu i Čertíka. Minda už byla vykastrovaná. Jenže: Na vesnici bylo několik koček bezdomovců a ty vycítily, že by se u Evy mohly mít dobře a také měly! Jednou přišla kočka se 4 koťaty a zůstaly tam, jindy kočka s bolavýma očima, to se Eva naučila léčit sama a léčila i kočky, které sice domov měly, ale nikdo s nimi nejezdil na veterinu. Jednou přišel kocour se zle pochroumanou packou, o kterou přišel, asi ho porazilo auto. Tak Honza je moc šikovný, postavil kočkám boudu, ale ta byla brzy malá, tak kočky obsadily garáž, Evě Honza postavil krásný srub na nářadí, kočky to tam obydlely, domů je Eva pustit nemohla, co si pamatuju, měla i 11 koček, tvrdila, že „jenom“ 9, myslím, že obojí je dost. Nechávala kastrovat i cizí kočky, nemá zrovna největší důchod, ale pro kočky si prý vždycky najde. Ostatně zásobuje zeleninou a ovocem i nás, kytek pěstuje taky dost, nikdy ji to netáhlo k zemědělství, kdysi jsem jí donesla kytku, řekla: „Ta je krásná! Ale proč mi to nosíš, to se nedá jíst.“ (Tenkrát ještě neměla zahradu ani kočky.)

Ale vykastrované kočky se začaly ztrácet, některé přejelo auto, některé zmizely beze stopy, některé se zřejmě otrávily návnadou na potkany, kterou dávali sousedi, no dnes má Eva     5 koček, zapřísahala se, že už ani jednu, ale to ona se občas zapřísahá, před předminulými Vánoci přišel slepý kocour, je zlý, kdoví, co si vytrpěl! Dostal nažrat a zůstal, bojí se, kocoura bez packy asi přejelo auto, každou kočičku Eva obrečí. Všechno se nedá ani vypsat, bylo by to opravdu na celý román, jen  vím, že tohle je OPRAVDOVÁ kočičí máma.